V bujarých letech jsem si tím hlavu nelámal, později mě to začalo trápit. Znamenalo to, že nebudu mít nikdy vlastní děti. Milena, moje krásná žena, kterou jsem si vzal až v pětatřiceti, tvrdila, že je taky nechce. Můj handicap jí nevadil, občas dokonce žertovala: „Alespoň nemusím brát antikoncepci.“
Oslavil jsem čtyřicáté narozeniny. Vnímal jsem je jako určitý zlom v životě, a přišly chvíle, kdy jsem litoval, že děti nemáme. Přestali jsme navštěvovat přátele, kde se to doma mrňaty jen hemžilo. Se ženou jsme budovali kariéru, každý tu svoji, večer jsme chodili do divadel nebo na koncerty. Oba jsme jezdili i na služební cesty, třeba na celý týden, a tak mě ani tehdy Milenina služební cesta nepřekvapila.
Tu zprávu z nemocnice, kde byla na interrupci, jsem našel úplnou náhodou. Vypadla jí z kabelky, když spěchala do práce. Byl to pro mě šok. Milena mi byla nevěrná! Bylo to poprvé, nebo má už delší dobu s někým vztah? Jak to, že jsem nic nepoznal? Vždyť mezi námi všechno klapalo, nebo se mi to pouze zdálo?
Zprávu z nemocnice, kde byla na interrupci, jsem našel úplnou náhodou
Byl jsem zdrcený. Ani ne tak Mileninou nevěrou, jako její zradou. A pak jsem dostal vztek na osud, na tu hloupou dětskou nemoc, která mě připravila o možnost mít potomky. Ale vždyť Milena je mít mohla! Najednou mi bylo líto toho zmařeného dětského života. S údivem jsem si uvědomil, že bych to její dítě chtěl. Proč se mi nepřiznala? Bála se, že ji zavrhnu? Nebo miminko nikdy nechtěla? Byl bych jí všechno odpustil, mohli jsme mít dítě, které by bylo alespoň napůl naše. Chyba, že jsme tohle téma nikdy úplně neotevřeli. Bylo to tabu.
Mačkal jsem v ruce tu lékařskou zprávu… Manželka už byla ve dvanáctém týdnu, když si nechala dítě vzít! Cítil jsem zoufalou bezmoc. Co Mileně řeknu, až přijde z práce? A co ona? Určitě už jí došlo, že jsem tu zprávu našel. Sbalí si věci a odejde k tomu pro mě neznámému „otci“?
Vrátila se domů. I přes make-up bylo vidět, že plakala. „Nebylo to nic vážného a už to skončilo. Mám ráda tebe. Odpusť, jestli můžeš.“ Ale já nemůžu. Už to bude rok, a žijeme vedle sebe jako dva cizinci. Nemůžu dostat z hlavy to dítě, které nedostalo možnost být i mým.
Josef, Boskovice
NÁZOR PSYCHOLOGA
Vážený pane, kdy, kolik a zda vůbec mít děti, patří mezi očekávání, s nimiž by se partneři měli včas seznámit. Situací jste nyní zraněni oba, a pokud ani jeden z vás neučiní první krok, můžete se trápit a míjet ještě hodně dlouho. Jak by asi vaše paní reagovala, kdybyste jí bez výčitek popsal své pocity? Že jste si uvědomil, jak byste si nějaké dítě vlastně docela přál? Reprodukční medicína je jeden z dynamicky se rozvíjejících medicínských oborů. Tudíž nelze vyloučit, že by to dítě nemohlo být biologicky vaše. Anonymní dárce nebo osvojení jsou další možnosti. Třeba se nedohodnete, vyloučit nelze ani případný rozchod, na který lze nahlížet i jako na novou šanci. Pořád lepší, než přežívat v nynějším stavu ještě dalších pár let. Prostředníkem opouštění vašich nynějších ulit by mohl být i někdo z manželských a rodinných poradců.
PhDr. Petr Šmolka: e-mail: psmolka@volny.cz
Zdroj: Týdeník Květy
