Nesnáším samotu, mívám ze své nemoci depresivní stavy, občas se potřebuju vypovídat a mojí ženě už to leze na nervy… Proto jsem byl rád, že nebudu na pokoji sám, ale na pohled se sympatickým chlapíkem.

Představil se jako Václav a informoval mě, že má Bechtěreva. „Hrozná nemoc. Strašné bolesti. Jsou dny, kdy se nemohu ani pohnout. Tělo jako z kamene. A co máte vy?“

Začali jsme probírat naše choroby. Přešli jsme k neutěšené situaci ve světě a skončili u morálního úpadku lidstva. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje deprese hlubší než Macocha, a těšil jsem se, že zmizím na proceduru.

Můj spolubydlící své černé vize rozvíjel každou možnou chvilku. Na pokoji jsem pobýval jen nejnutnější dobu. Procedur jsem měl naštěstí hodně, tělo pookřávalo, ale po večeři mě na pokoji čekal Václav. „Nelepší se to,“ sděloval pokaždé. „Ostatně ani jsem to nečekal, ostatně co bych chtěl, když stejně všechno skončí špatně…“ Po významné pomlce pokračoval. „Svět se řítí do záhuby. Bude válka a pak nastane poslední soud. Přežijí jen vyvolení.“ V očích se mu objevil podivný svit. Napadlo mě, zda Václavovi k té chorobě ještě nehrabe v hlavě. Tyhle katastrofické řeči nemám rád, vždycky o tom pak musím přemýšlet, takže bych si radši popovídal o těch báječných buchtičkách se šodó a zahrál si karty, ale kdepak Václav! Nebylo před ním úniku. Sdíleli jsme „celu“ po celou dobu mého pobytu v lázních. Moje duševní rozpoložení dostávalo zabrat.

Když pak jeden večer na mě Václav vystartoval s proroctvím svatého Marka a apokalyptickou vizí svatého Jana, upřímně jsem se vyděsil. Pak mi jednou večer vzal z ruky rozečtenou detektivku a místo ní mi podstrčil Strážnou věž. „Zde je pravda! Tuhle četbu ti doporučuji, abys došel pochopení a spasení. Ještě není pozdě!“ Václav byl zanícený jehovista.

Požádal jsem vedení lázní, zda by mě nepřestěhovali jinam, ale nešlo to. Václavových vizí jsem se nezbavil. Ač mi lázně fyzicky pomohly, s psychikou to valné nebylo.

A není! Nemůžu ty týdny přednášek o blížící se apokalypse vymazat z hlavy.

Karel

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Vážený pane, vůbec se nedivím, že vám spolubydlící pěkně „pil krev“ (a to jak známo jehovisti odmítají transfuze!!!).

V něčem ale mohl být společný pobyt s ním pro vás i užitečný. Třeba se teď lépe vžijete do pocitů vaší ženy ve chvíli, kdy se potřebujete vypovídat a po ní chcete, aby vám sloužila „jako vrba“.

Pokud byste i při příštím lázeňském pobytu, v nemocnici či při jiné podobné příležitosti natrefil na podobného „partnera“, asi nezbývá nic jiného než snaha eliminovat styk na nezbytné minimum. S knížkou si lze sednout do vstupní haly, v parku na lavičku, večer si třeba zajít na tanečky nebo do místního restaurantu. Případně zapomenout na konvence a slušné vychování. Někteří lidé jsou sice teflonoví, mnohé po nich sklouzne, aniž by zanechalo stopy, přesto je třeba jim sdělit, jak vás jejich řeči unavují. Pro doplnění byste mu mohl objasnit, v čem spočívá Foglarův „bobřík mlčení“.

Škoda, že váš spolubydlící nebyl rybář. Před lety jsem jednoho takového vyfasoval na pokoj já. Po večeři se neprodleně odebíral na lože, já se poveselil s ostatními pacienty v místní vinárně. Když jsem uléhal, můj rybář se probudil, poděkoval za budíček, vzal pruty a kamsi zmizel. Když se vracel, byl jsem já už dávno na procedurách.

Ideální léčba pro nás oba.