Chvíli jsme bydleli u rodičů přítele, ale nakonec jsme si pronajali byt. Dálkově si oba udělali vysokou, koupili dům, dvě auta, cestujeme po světě, prostě žijeme jako rodina. Synovi je teď 13 a jeho mladší sestře 10. Celou tu dobu jsem rodiče neviděla a ani moje děti nepoznali druhé prarodiče. Od té doby před x lety se mnou přerušili jakýkoliv kontakt a vyhýbají se mu. Na Vánoce, na narozeniny prostě ticho.

Změnili si telefonní čísla

Dokonce si změnili nedávno i telefonní čísla, takže ani psát už jim přání nemůžu ačkoliv nikdy neodpověděli. Když jsem to jednou nevydržela a jela za nimi, ačkoliv byli doma nikdo neotevřel celé odpoledne, co jsem chodila kolem domu a snažila se doklepat nebo dozvonit. I když jsem byla před dvěma lety v nemocnici na gynekologickém zákroku a ležela v ní týden ani tehdy se neukázali. Jediný z rodiny, kdo mi zbyl je starší sestra, se kterou se vídám. I ta má dvě děti a přítele a normálně se s nimi setkává, hlídají jí vnoučata, dávají dárky, chodí se vzájemně navštěvovat, prostě všechno.

Vzali by mě na milost

O rodičích vím jen od ní. Když jsme se asi před čtvrt rokem trochu připili ve vinárně svěřila se mi i když jsem to z ní musela trochu vydolovat, že rodiče řekli, že by mě možná vzali na milost, ale rozhodně bez dětí, kterými jsem všem a hlavně sobě zničila život a bez přítele. To mě úplně dorazilo. Po 13 letech? Abych se vzdala všeho, co jsem vybudovala. Doteď na to musím myslet a je mi z toho všeho hrozně. Přítel říká ať se netrápím, ale copak to jde. Vidíte v tomto někde nějakou naději pro mě, že se to někdy změní?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.