Jak přežít nevěru. Tipy najdete v galerii.
S Jarmilou jsme manželé skoro třicet let, když jsi mě brala, věděla, že jsem myslivec, a že v lese budu trávit spoustu času. Nikdy jí to nevadilo, les mi nezakazovala, někdy jen trochu omezila. Kamarád z dětství Mojmír je taky myslivec, jen se tomu nevěnuje tak, jako já. Ale vždy je po ruce, když ulovím větší kus a potřebuji s ním pomoct.
Jarmila byla vždy žena v domácnosti, nikdy nechodila do práce, starala se o děti, dům, zahradu a loveckého psa, kterého jsme vždy nějakého doma měli. Nenapadlo by mě pochybovat o něčem takovém, jako je nevěra. To mi prostě k Jarmile nikdy nešlo. Proto pořád nedokážu pochopit, co se nedávno stalo…
Osudný okamžik
V podvečer jsem odjel na čekanou, když jsem sedl do kazatelny (vyvýšený krytý posed), udělal si pohodlí, vytáhl dalekohled a nachystal flintu. Měl jsem za cíl ulovit divočáka, který chodil místnímu zemědělci na čerstvě zasetou kukuřici. Jako na potvoru jsem nemohl najít náboje, já hlava děravá je nechal doma. No nic, říkal jsem si. Akorát by mě naštvalo, kdyby mi to prase přišlo a já se na něj jenom díval.
Slezl jsem dolů, došel k autu a jel domů pro ty náboje. Za domem na mezi jsem si všiml Mojmírovy staré škodovky. Když jsem vešel do baráku, zaslechl jsem takové ty podezřelé zvuky…. Šel jsem rovnou do ložnice. Jarmila s Mojmírem byli právě v tom nejlepším. Zatmělo se mi před očima, intuitivně jsem sundal vybitou kulovnici z ramene a hnal polonahého Mojmíra ven.
Co se stalo potom, tak to byla drzost největší. Nejenom, že mi chodil za manželkou, dělal ze mě paroháče, ale taky na mě podal trestní oznámení, že jsem ho ohrožoval střelnou zbraní. Jarmilu jsem vyhodil k Mojmírovi a já teď čelím trestnímu stíhání. Pokud přijdu o zbrojní průkaz, mohu myslivost po těch letech pověsit na hřebík…
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
