Porod není mezníkem jen pro ženu, ale pro celou rodinu. Nahlédněte do galerie a poperte se se změnami.

Poznámka

"Není těch kil už dost?" Otázka, po které se mi zatmělo před očima. Nasoukala jsem se do těsných kalhot a jednoduchého svetříku, přítel mě přejel pohledem a snesl na mě výživnou kritiku. O jeho pivním pupku a syslích tvářích se ale bavit nechci. Neházím špínu jenom proto, abych zametla stopy po vlastních nedostatcích. Měl pravdu. Od momentu našeho seznámení jsem nabrala patnáct kilogramů a konfekční velikost byla o tři čísla větší. Hned následující den po jeho poznámce začal můj boj s váhou. Upsala jsem se krabičkové dietě, chipsy nahradila dušenou brokolicí a chodila na zdravotní procházky. Pneumatiky kolem pasu se ale držely pevně a dvoukilový úbytek nebyl skoro znát. Zabrousila jsem na internet a snažila se přijít svým neúspěchům na kloub. Ortel byl jasný - hormonální antikoncepce. I gynekoložka mi potvrdila, že po tabletkách mohou ženy přibírat a jejich užívání brání shazování kil. Po dlouhém váhání jsem pilulky vysadila a přesvědčila partnera, aby se o ochranu proti početí postaral on. Miminko jsme rozhodně neměli v plánu.

Tam a zase zpátky

Do půl roku jsem bez antikoncepce a při změně jídelníčku shodila dvacet kilogramů a moje postava vypadala jako z přehlídkových mol. Konečně jsem si mohla dovolit džíny se sníženým pasem a třička na tělo. Když jsem ale tři měsíce nedostala menstruaci, zpozorněla jsem. Svému partnerovi jsem věřila, a tak jsem výpadek dala do souvislosti s velkým úbytkem váhy. Utěšovala jsem se, že se tělo potřebuje se změnami srovnat.

O dva měsíce později už nebylo pochyb o tom, že jsem těhotná. Potvrdil to i těhotenský test. Stočila jsem se do rohu koupelny, přes slzy se dívala na výsledek a prsty se štípala do břicha. Bylo mi jasné, kde se stala chyba, mužská ochrana není stoprocentní. Ale stejně jsem si pokládala směšnou otázku, jak se to mohlo stát.

Zkrat

Chvíli před příchodem přítele z práce jsem si otřela oči a rozhodla se mu novinku říct. Spolu to zvládneme, prozatím byl náš vztah bez mráčku. Přítel byl z práce značně unavený, přešel byt a svalil se do křesla a hlava mu jako na povel klesla. Opřela jsem se o opěrku. "Jsem těhotná," špitla jsem. Okamžitě zvedl hlavu a nechápavě se na mě podíval. Druhý den dopoledne využil mé nepřítomnosti a sbalil si kufry. Už nikdy jsem ho neviděla. Od našich společných přátel vím, kde je, ale mám pocit, že je na diskuze o našem vztahu uvaleno informační embargo.

Sama

Zlobím se, že odešel. Ani já jsem na dítě nebyla připravená. Mrzí mě, že mi nedal vysvětlení, že se mnou neprobral zaječí úmysly, že se nerozčílil ani nerozbrečel, nic. Mohl si všimnout, že kondom prasknul. Došla bych si pro tabletku, která podobné nehody do pár dnů vyřeší. Nepostavil se k tomu ale jako chlap.

Nechal mě samotnou a nezajímal se ani o to, jestli jsme po porodu v pořádku. Ještě dva měsíce jsem si namlouvala, že to byl jen zkrat. Doufala jsem, že se vrátí. Mnohokrát mě svrběly prsty a chtěla jsem zvednout telefon. Vždycky jsem si to ale rozmyslela. Já se doprošovat nebudu. Místo toho jsem závislá na sociálních dávkách a musela jsem pustit nájem třípokojového bytu a vzít zavděk garsonkou na špinavém sídlišti. Dnes mám ale už dvouletou dceru Valentýnku a jsem pyšnou maminkou. Chudou, ale šťastnou.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.