V galerii najdete změny, které vás po porodu neminou.

Ten pravý

Se svými vrstevnicemi jsem si v otázce ohledně mateřství moc nerozuměla. Všechno se změnilo v den, kdy za rodiči přijel starý známý, který se krátce po revoluci odstěhoval do Spojených států. Na cestu do své rodné země s sebou vzal i svého syna. Byl mého věku, vzdělaný, vtipný a hezký. Přijeli do Čech jen na dva měsíce, ale stejně mi to za pokus stálo. Trávili jsme spolu každou volnou chvilku. Při loučení jsme prolomili mlčení a vyznali si lásku. O pár měsíců později už se k nám stěhoval a žádal mě o ruku. Cítila jsem, že je to ten pravý. Život na druhé straně světa z něj udělal mladého elegána s přirozeným respektem k ženám. Nemohla jsem si přát víc.

Problém

Toužil po rodině stejně jako já a po svatbě jsme na založení rodiny začali pracovat. Po roce a půl snažení už jsem byla jen uzlíček nervů a ve společnosti malých dětí se o mně pokoušely hluboké deprese. Navštívili jsme specializovanou kliniku a podstoupili spoustu vyšetření. Manžel byl v pořádku, problém byl u mě. Cítila jsem to už dávno.

Naděje

Jako většina neplodných párů jsme se dítě snažili z hlavy vytěsnat a zabavit se snobskými koníčky. Osm let jsem hrála divadlo a dělala, že i bez dítěte jsem šťastná. Náhlou bolest břicha jsem si nespojila s těhotenstvím, ale velkou porcí mušlí. Nesedly mi. Z agónie mě vytrhl až výsledek těhotenského testu, který jsem si ze setrvačnosti dělala každý druhý měsíc. Byl pozitivní. Devět měsíců strachu, abych vymodlené dítě donosila a bylo v pořádku. Ze dne na den se můj život změnil. Nechtěla jsem být přehnaně úzkostlivá, ale zároveň mít všechno pod kontrolou. Po psychické stránce to pro nás bylo velice náročné období. Když mi ale Terezku dali do náruče, můj život začal konečně dávat smysl.

Rozhodnutí

První měsíce byly těžké, ale tak to má dozajista každá maminka. Spousta probdělých nocí, křiku, beznaděje, proseb a zoufalých řešení. Když už to vypadalo, že jsme se s princeznou naladily na stejnou notu, po půl roce jsem přišla o mléko. Představa, že nebudu kojit, mi rvala srdce. Nedalo se ale nic dělat. Intimním chvilkám s dítětem byl konec a já přišla v oblasti hrudníku o všechen objem. To, co mi zůstalo, mi vhánělo slzy do očí. Začala jsem přemýšlet o plastice. Peněz jsme měli dost, ale měla jsem strach, abych se zbytečně nevystavila riziku. Hledala jsem tu nejlepší kliniku, operatéry i reference. Když už jsem měla vybráno, svěřila jsem se manželovi. "Myslím, že to není potřeba. Mám rád přirozenost." To bylo to jediné, co mi k tomu řekl. Na jednu stranu mi zalichotilo, že má rád můj naturel a neupíná se na umělou krásu. Ale mrzelo mě, že nevzal v potaz moje pocity. Necítila jsem se jako žena, sama před sebou jsem nebyla přitažlivá. Představa, že bych v jeho očích měla být žádoucí, mě spíš rozesmívala.

Konec

Vymluvila jsem se na dámskou jízdu a odjela na kliniku. Strachy jsem nemluvila, jen jsem si lehla na operační stůl a těšila se na výsledek. V hlavě jsem si přehrávala scénáře z mnoha schůzek s plastickým chirurgem, kde jsme pečlivě vybírali vhodný tvar a velikost. Byla jsem si jistá, že je to správné rozhodnutí. Po probuzení jsem se konečně cítila žensky. Jen mě uviděl manžel, rozpoutala se hádka. Už třičtvrtě roku se mnou nespal, vyhýbá se dotykům a mluvíme spolu jen skrz dítě. Týden po Vánocích jsem od něj dostala rozvodového papíry. Důvod? Dlouhodobý nesoulad. Na zažehnání krize by ale stačilo, aby přijal, že jsem se v těle necítila komfortně a jen jeho spokojenost mi zkrátka nestačí.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.