Chcete mít jistotu, že partner nemá milenku? V galerii najdete návod, jak na to.
Jsem už několik let rozvedená. Manžela jsem měla ráda a nikdy jsem mu nebyla nevěrná. Myslela jsem, že i on je spokojený, a byl to pro mne šok, když mi oznámil, že ode mě odchází kvůli jiné ženě. Mladé. O 15 let mladší než já.
Nakonec jsem se s tím vyrovnala a nezatrpkla jsem, i když novou známost mi štěstěna nedopřála. Věnovala jsem se práci a dceři. Když si našla přítele, za kterého se po krátké známosti provdala, byla jsem šťastná z jejího štěstí.
Se zetěm, budu mu říkat Ivan, jsme si brzy padli do oka, a možná jsme ani netušili, že nastane den, kdy si padneme i do náruče.
Byl to zvláštní víkend.
Byli jsme na chalupě sami, protože dcera odjela na několikadenní služební cestu. Venku zuřila bouřka, nešla elektřina a my seděli při svíčkách v kuchyni a povídali si. A najednou jsme se líbali a skončilo to nádherným milováním.
Po letech osamění jsem se cítila jako žena, žádoucí a milování hodná. S Ivanem jsme si nemuseli vysvětlovat, že náš vztah zůstane tajemstvím. Oba milujeme moji dceru.
Manželství je šťastné.
Vztah se zetěm, který nemohu nazvat láskou, spíš milostným přátelstvím, nás však oba obohacuje. Je těžké o tom psát, nesnadné vysvětlovat, protože by nás všichni zatratili.
Tohle milostné přátelství trvá už rok. Nejde ani o pravidelné setkávání, ale vždy je to pro oba krásné a uvolňující.
Nikdy bych nechtěla, aby se Ivan a dcera rozvedli.
Když mě přepadnou výčitky svědomí, utěšuji se, že je lepší, když má Ivan milenku v rodině, spolehlivou, nežárlivou a nic nevyžadující. Beru svůj milostný vztah k Ivanovi naprosto odděleně od svého vztahu k němu jako k zeti, manželovi své dcery. I proto se můžu dceři dívat do očí. Neberu jí Ivana jako muže.
Přesto je tu strach, že by se to mohlo provalit. Jak bych to dceři vysvětlila? Nepochopila by to. Vnímala by vše jako zradu a nikdy by mi neodpustila. I to jsme s Ivanem probírali, ale nedokážeme se naší zvláštní intimity vzdát.
Vím, že to nemůže trvat věčně. Měla bych to být já, kdo vztah ukončí. Jako starší, moudřejší - a hlavně matka. Ale nenacházím sílu.
Aneta, Hradec Králové
Odborník radí
PhDr. Petr Šmolka
Podle Anetina idylického obrázku jsou všichni šťastní. Má však jednu drobnou vadu krásy. Všichni jsou šťastní, a přitom sedí na sudu dynamitu, k němuž se nezadržitelně blíží plamínek po zápalné šňůře. Je jen otázkou času, kdy vyletí do povětří. Jen těžko se jim pak bude z toho, co dopadne nazpět, skládat něco životaschopného. Asi by neškodilo vrátit se k lidovým moudrům. Bývají shrnutím opakovaných zkušeností, dokážeme-li se jimi řídit, můžeme si ušetřit mnohá protivenství. „Co je v domě, není pro mě“ je bezesporu jedním z nich. Připusťme, že by si Ivan našel milenku v nějaké „externistce“.
Kdyby vše prasklo, Anetin vztah s dcerou by tím poznamenán nebyl. Není vyloučené, že by se třeba i posílil.
Aneta tvrdí, že manželovi už dávno odpustila. Přesto je možné, že si s ním zeťovým prostřednictvím podvědomě vyrovnává účty. I ona si přece dokázala nalézt o generaci mladšího milence.
Našinec by ji skoro politoval! Ví, že by měla vše skončit, ale je to tak silné, že nenachází sílu. Pak by se mohla pokusit alespoň minimalizovat rizika.
Třeba tím, že by se cíleně vyhýbala situacím, kdy by byla s Ivanem sama. Možná by tím ten plamínek na zápalné šňůře mohla ještě uhasit. Jí by na vše zbyly alespoň hezké vzpomínky…
Autor: Dagmar Morenová