Své o tom ví i pětadvacetiletá Adéla, která si před dvěma roky pořídila s přítelem psa. „Začali jsme spolu bydlet a pes byl takovou naší zkouškou, jestli se dokážeme uskromnit a postarat i o někoho jiného než jenom o sebe,“ začíná vyprávět Adéla a dodává: „Jeho výchovu jsme prostě nezvládli a hrozně ho rozmazlili.“ Již od počátku byl Agip mazlíčkem. „Spal s námi v posteli, mohl na gauč, nenechávali jsme ho samotného doma, dávali jsme mu jídlo od stolu, nechávali jsme mu naše boty, když se rozhodl je rozkousat. Prostě mohl, cokoli si zamanul. A to byla velká chyba.“ Adéla svému psovi denně vaří a venčí ho, kdykoli zakňučí, a to klidně i ve tři v noci. „Miluje házení míče, takže takhle v noci stojíme v parku a já házím a házím,“ směje se smutně Adéla.
Agip ale teď ovládá celou rodinu. „Jsme s partnerem rozhádaní. On si myslí, že by pes měl jít z domu, ale já ho nechci dát. Vychovávám ho už dva roky, věnuji se mu každý měsíc. Vzdala jsem se kvůli němu koníčků i přátel a jsem s ním pořád doma. A měla bych ho dát pryč?“ Agip je kříženec labradora a kokršpaněla a má opravdu svoji hlavu. „Rozkousal nám gauč a vykousal díry do matrací, vykousal lino, líže stěny, strhal tapety, podrápal a rozkousal dřevěné dveře, o botách raději ani nemluvím. Prostě ničí vše, co mu přijde do cesty. A zvlášť, když je sám doma. Nemůžeme nikam jít.“ Adéla se i bojí vracet domů z práce. „Vždycky se děsím toho, co mě tam čeká. Dospěla jsem už do stadia, že na pár dní v týdnu máme chůvu. Vyplatí se to, protože raději budu platit jí, než neustále renovovat byt.“
„Byli jsme s ním snad všude. U veterináře, na cvičáku, v psí škole, u zvířecího psychologa. Všichni se shodli na jednom – že je rozmazlený. No jo, to vím taky, ale co s tím mám dělat? Jak ho přesvědčit, že se vrátím, když odejdu, a že mi nemusí demolovat byt?“ Adéla je už zoufalá. Navíc její pes je u nich dominantní a cítí se být alfou celé jejich „smečky“. „On mě miluje a je to velký problém ve chvíli, kdy se ke mně přiblíží přítel. Nesmí se mě dotknout. Agip hned vrčí, štěká, je nervózní. I v posteli spí mezi námi. Když chceme mít nějakou intimní chvilku, musíme psa zavřít v koupelně. Tam totiž může jen podrápat dveře. Stejné je to i s cizími lidmi. Když se s někým bavím, nesmím být u něj příliš blízko.“
To není jediná Agipova vada. „Když byl malý, snažili jsme se ho cvičit tradičními povely. Dokonce jsme byli i na cvičáku, ale puberta nás udolala. A v podstatě to bylo snadné, protože Agip neměl stanovené žádné hranice. Teď neposlouchá, útočí na ostatní psy a obávám se, že mu dokonce vadí malé děti a kočárky. Navíc honí cyklisty. Takže stále jen chodí na vodítku. Není možné ho pustit ani někde na venkově, protože automaticky utíká a honí zvěř. Prostě je to s ním peklo.“ Kvůli problémovému psovi se mladá rodina nedostane na žádný výlet ani dovolenou. „Natož abychom si třeba pořídili miminko,“ svěřuje se Adéla. „Nevím, co mám dělat. Rozcházet se s partnerem nechci, ale ani se nemůžu vzdát svého psa. Jsem v hrozné patové situaci.“
Jak by měla danou situaci Adéla řešit: partner, nebo pes?