Před několika (hrome!, když to tak počítám, tak už skoro před devíti) lety jsem byla v přesně stejné situaci, jako jste teď vy. S tehdejším přítelem (a ano, je to můj nynější manžel) jsme už dva roky sdíleli společnou domácnost, když se hned několik našich přátel rozhodlo vstoupit do manželství. U svatebního stolu potom nad šunkovými závitky s křenovou pěnou, nad polévkou s játrovými knedlíčky, anebo nejpozději nad sněhobílým svatebním dortem neomylně padla nevyhnutelná otázka: "A kdy se budete brát vy?"
Máte pravdu, ta otázka byla hodně iritující.Hlavně pro něj. Já jsem se totiž vdávat chtěla.
Chtěla jsem se vdávat, protože jsem chtěla být mladá nevěsta a užívat si života se změněným příjmením ještě nějaký rok předtím, než se nám narodí děti. Chtěla jsem se vdávat, protože v restauracích, v cestovních kancelářích a při nákupu domácích spotřebičů jsem chtěla říkat: "Já a můj manžel..." Chtěla jsem se vdávat, protože jsem vždycky nesnášela označení přítel (připadá mi hrozně neosobní a jaksi bezpohlavní) a všechny ostatní možnosti (můj kluk, můj miláček, můj chlap, můj starej, moje láska) mě při vyslovení nahlas přivádějí do rozpaků. Zkrátka a dobře, neměla jsem k tomu žádný zvlášť racionální důvod, ale chtěla jsem se vdávat a basta.
Chtěla jsem se vdávat, protože v restauracích, v cestovních kancelářích a při nákupu domácích spotřebičů jsem chtěla říkat: "Já a můj manžel..."
Zpočátku jsem proto všechny ty kamarády, známé, rodiče a příbuzné, kteří pronášeli onu otázku, zmíněnou v záhlaví, považovala za své spojence. Myslela jsem si, že když ji mému příteli budou klást dostatečně často, třeba ho tím nějak přimějí, aby mě konečně požádal o ruku. Postupem času jsem ale zjistila to, co Vy víte už dávno: že je to přesně naopak. Čím častěji můj potencionální ženich onu otázku dostával, tím víc ho to od pomyšlení na svatbu odrazovalo. Pochopila jsem, že musím zasáhnout dřív, než se mu myšlenka na sňatek (obzvlášť sňatek se mnou) zprotiví úplně.
A zasáhla jsem. Začala jsem předstírat, že žádné vdavky mě naprosto nezajímají. Kamarádům, kteří nás popichovali se slovy "Kdy už konečně", jsem do očí tvrdila, že manželství rozhodně nemáme v plánu. Dokonce jsem na důkaz své vdaveknechtivosti začala hovořit o půlroční stáži v Bruselu, na kterou se prý chystám odcestovat.
Kamarádům, kteří nás popichovali se slovy "Kdy už konečně", jsem do očí tvrdila, že manželství rozhodně nemáme v plánu.
Výsledek? Do tří měsíců jsem byla požádána o ruku a za další tři měsíce jsme se vzali.
Ano, chápu: ve vašich očích tohle není ten správný happyend. Upřímně řečeno ten váš zarytý odpor k manželské instituci úplně nechápu a některé vaše výrazy (“nemáme potřebu žádných závazků”, “manželství je umělá a pomalu dožívající instituce”, “chceme cestovat, bavit se a budovat kariéru”) mi připadají jako z nějaké neumělé sociologické příručky. Myslíte to fakt vážně? A nehrajete náhodou tutéž hru jako kdysi já, ve snaze nalákat svého Matěje co nejdřív k oltáři, případně na radnici?
Jestli ne, tak pardon. Myslím, že máte kliku. Nejdůležitější totiž je, že jste v názoru na manželství zajedno se svým partnerem. Spousta žen kolem třicítky takové štěstí nemá.
A co říkají ostatní, nad tím klidně mávněte rukou.