Milá Andreo,

posílám pěkné pozdravení a hned na úvod Vám musím říct, že jste teda nějaká divná. Ve svém okolí neznám žádnou svobodnou holku ve Vašem věku, která by se nechtěla vdávat. Tedy kromě pár pragmatických výjimek žijících se svými partnery na hromádce víceméně z důvodů ekonomických; já tomu sice moc nerozumím, ale dva „cizí“ lidé, „samoživitelé“, kteří ve skutečnosti drží společnou kasu, prý dokáží dělat daňové zázraky. Většinou je ovšem touha žen po vdavkách až chorobná, a pokud je dotyčná neurvalá a ochotná klopýtat k oltáři přes mrtvoly, může svého partnera odradit.

Vy, Andreo, se svým Matějem na první pohled vypadáte jako ideálně sehraná dvojice, která by metodou žaves v případě potřeby zvládla i tak velké „projekty“, jako je dítě, a jejímž jediným problémem jsou nesnesitelné dotazy příbuzných a kamarádů, kdy už se konečně vezmete. Budiž, teď vám to funguje, jenže co když za dva tři roky bude všechno jinak? Zkusme se podívat, jaké nástrahy mohou na váš vztah čekat.

Budiž, teď vám to funguje, jenže co když za dva tři roky bude všechno jinak?

Vztah takzvaně přezraje, což je úskalí všech dlouhodobých a tedy zdánlivě prověřených soužití. Vplíží se mezi vás nuda a stereotyp a jednoho dne zjistíte, že jste spolu už tak dlouho, že nemáte energii vůbec na nic: ani na to se rozejít, ani na to zůstat spolu. Budete prostě zrát a zrát, až shnijete, spadnete a vyvezou vás na kompost života. Možná namítnete, že tohle hrozí i manželům. Jistě, ale ti to mají složitější a přiznejme si, že hrozba rozvodu a s ním spojené nepříjemnosti můžou zafungovat jako fibrilátor, který vztah znovu nahodí.

Vy budete ta, kdo idylku ukončí. Zničehonic zatoužíte po svatbě v bílém, protože to dřív nebo později přepadne každou ženskou, a on o ženidle nebude chtít ani slyšet - proč taky, když vám to dosud klapalo i bez glejtu, že? Naštvete se, prozřete a chytnete se za hlavu, s jakým pohodlným jezevcem jste to byla ochotná žít. Napřed podvědomě a potom už zcela vědomě začnete hledat někoho, kdo vám tu svatbu v bílém dopřeje.

Vy budete ta, kdo idylku ukončí. Zničehonic zatoužíte po svatbě v bílém...

Přítel si prostě najde nějakou jinou, mladší a bez pomerančové kůže - vždyť odejít z volného vztahu je jednoduché, jak ostatně sama píšete. A Vy „zůstanete na ocet úplně“, jak se děsí Vaše moudré příbuzné. Teď si z toho děláte legraci, ale ony zase tak daleko od pravdy nejsou. Když ženská zůstane sama ve třiceti nebo třiatřiceti letech, a přitom sama zůstat nechce, většinou pozná, jaká je cena za někdejší životní postoje typu „nikam nespěchej, bav se a cestuj, dokud to jde“. Taková pořádně vydováděná a vycestovaná třiatřicítka s hrůzou zjistí, že chlapi kolem ní jsou přebraní a že vybírat si může mezi postarším usedlým vdovcem, třikrát rozvedeným sňatkovým šampionem, čtyřicetiletým obrýleným tlouštíkem, který se konečně chce vymanit z péče starostlivé maminky a zádumčivým zrzavým synem hajného.

Milá Andreo, jestli jsou pro Vás všetečné dotazy ohledně svatby nesnesitelné, neumím si představit, co budete dělat, až se Vás za osm nebo deset let začnou lidi ptát: „Tak co je novýho, holka? Pořád tě nikdo nechce?“