Poprvé mě zmlátil ještě před svatbou!

MUDr. Zuzana Krausová Psychiatrička s dlouholetou klinickou praxí, která má psychologii tak trochu za své hobby. Je jí padesát let, má tři děti od dvanácti do čtyřiadvaceti let, vlastní psychiatrickou praxi spolu s kamarádkou, uslintaného psa - boxera, a manžela, o němž není známo, zda doma pomáhá...

Milá čtenářko,

mám pro vás jedinou radu: už si to dál nenechte líbit! To, co popisujete, je klasické domácí násilí a to, jak známo, samo od sebe nepřestane. Naopak mívá tendenci gradovat. Naštěstí žijeme v moderní společnosti, kde existují způsoby, jak se týrání bránit.

Domácí násilí není bohužel nijak vzácným úkazem. Podle statistik ho v ČR zažilo od svých partnerů 38 procent žen. Zdá se to vysoké číslo, ale bude pravděpodobně reálné, zahrneme-li do něj i psychické týrání, které je obvykle mnohem skrytější. Ženy jsou oběťmi domácího násilí ve většině případů. (Výjimečně jsou oběťmi týrání naopak muži. Násilí se vyskytuje i v homosexuálních vztazích.)

Co je a co není domácí násilí?

Domácí násilí není „italská domácnost“. V hádajících se rodinách jsou partneři víceméně rovnocenní a ve sporech se oba snaží prosadit svou. V případě domácího násilí však jde o jednostranné používání síly: je tu násilník a oběť. Násilník oběť ponižuje, zastrašuje a napadá, protože se ji snaží zcela ovládnout. To se mu bohužel postupně daří. Oběť (žena) se maximálně podřizuje a ustupuje, protože má z partnera strach. Další metodou, kterou tyrani s úspěchem používají, je vsugerování pocitů viny. Žena si za partnerovo chování „může sama“, protože např. „je nepořádná“, „moc utrácí“, „je nesnesitelná“ apod. Záminkou může být v podstatě cokoliv. Oběti postupně pocity viny přijímají, ztrácejí poslední zbytky sebevědomí a tudíž i sílu se bránit.

Ve společnosti panují o partnerském násilí dosti zkreslené představy. Tzv. mýty o domácím násilí tvrdí na příklad toto:

Nic z toho neplatí. Ve skutečnosti se partnerské násilí vyskytuje ve všech sociálních vrstvách, pachatelé jsou často inteligentní vzdělaní muži, kteří jsou mimo domov milí a přátelští. Oběťmi jsou všechny typy žen, včetně vzdělaných a profesionálně úspěšných. Domácí násilí probíhá velmi dlouho skrytě – oběť se stydí a bojí se někomu svěřit, násilník na veřejnosti působí jako příjemný sympatický chlapík. („Vy máte ale štěstí, Váš muž je tak milý člověk…“).

Proč k domácímu násilí dochází a proč se mu oběti nebrání?

Snaha o dominanci a určitá míra agrese je v lidských vztazích skrytě přítomna téměř vždy. Většina lidí však tyto své „přirozené pudy“ dokáže ovládnout a korigovat. Určité malé procento lidí toho schopno není. Ti jsou pak obvykle výbušní a násilničtí obecně, nejen v rámci partnerství, a jde u nich o závažnou poruchu osobnosti.

U domácích tyranů je to jinak. Ti se na veřejnosti ovládat umějí, vystupují dokonce mile a tolerantně. Agresivitu si dovolují jen skrytě, uvnitř rodiny. Jde jim o to, dosáhnout plné kontroly a nadvlády nad partnerkou. Často si tyto vzorce chování přinášejí z původní rodiny. Zajímejte se proto vždy, jak se k sobě chovají rodiče vašeho potenciálního partnera!

Začíná to totiž obvykle nenápadně – kritikou, ironizováním, omezováním. Muž to většinou zdůvodňuje tím, že musí partnerku zdokonalovat a „vychovávat“, nebo že si vlastně dělá legraci, vždyť o nic nejde.Pokud žena ustupuje nebo si toto chování nechává líbit, tyran přitvrzuje. Psychické týrání, omezování nebo až fyzické agrese je častější a závažnější. Rozbíhá se tzv. cyklus násilí: stupňování napětí (neustálá kritika a napadání, podrážděnost, nadávky), výbuch, omluvy, lítost, odprošování. Ženy mívají tendenci násilníkovy omluvy a sliby přijmout, protože chtějí věřit, že to tentokrát myslí vážně. Ženy také obvykle mají pocit selhání, že „nedokázaly udržet fungující manželství“ a „harmonii v rodině.“ Chtějí zachovat rodinu, netroufají si odejít, jsou na partnerovi ekonomicky závislé. Tyrani navíc tuto závislost vědomě udržují – snaží se izolovat partnerku od rodiny i přátel, kontrolovat ji na každém kroku, udržovat ji ve finanční závislosti. Žena postupně ztrácí autonomii, přestává rozeznávat hranice normálního chování ve vztahu, ztrácí schopnost samostatně uvažovat a jednat. K tomuto stavu dospívají oběti postupně a nenápadně, takže si přestávají uvědomovat, jak daleko už věci dospěly. To je důvod, proč si ženy nechávají líbit neuvěřitelné věci a nejsou nakonec schopny ani požádat okolí o pomoc.

Co dělat?

Bojujte! Nikdo nemá právo vám ubližovat a jediný, kdo to může zarazit, jste vy sama.