Normálně uklízím, podle mého muže to ale přeháním.

Darja Nečasová Dvaatřicetiletá nezávislá novinářka, která má muže a dvě malé dcerky. Stará se také o rodinného rotvajlera, pokud jí zbyde trochu volna, ráda plete a háčkuje.

Ztotožnit se s vaším problémem, paní Alice, není pro mě snadné. Ten svůj bych totiž mohla pojmenovat přesně opačně: „Normálně uklízím, ale můj muž pořád říká, že je doma binec.“ Z vlastní zkušenosti tudíž moc dobře vím, že představa o tom, co je ještě docela uklizený byt, a co je už počínající smetiště, se u jednotlivých lidí může diametrálně lišit.

Úklid jako trauma

V dětství jsem doma často slýchala, že bych si měla svůj pokojíček uklízet „sama od sebe“ a „s radostí“; ovšem když jsem viděla své rodiče něco doopravdy uklízet, bylo to spíš se skřípějícími zuby a kletbami na rtech. Očividný rozpor ve mně vypěstoval hluboko zakořeněné trauma ze všeho, co nějak souvisí s uklízením a pořádkem. Z lidí, kteří si sami od sebe a s radostí uklízeli svůj pokojíček (později pokoj na koleji, ještě později celý byt nebo rodinný dům) jsem začala mít těžko odstranitelný mindrák.

Ano, milá čtenářko, je to tak: trochu se vás bojím. Váš vypíglovaný byt totiž pro mě představuje dokonalost, které já sama nikdy nedosáhnu. Že vy jste ten typ, který, když do jeho domova vstupuje návštěva, vykřikuje: „Moc se tu nerozhlížejte, je tu děsný nepořádek,“ poukazujíc tím na mikroskopický drobeček zapomenutý na kuchyňské lince?

Pokud já své návštěvě řeknu: „Moc se tu nerozhlížejte, je tu děsný nepořádek,“ myslím tím spíš, že zakopávám pod gauč nakousnutý chleba s máslem olepený psími chlupy, chytám kácející se hromadu nevyžehleného prádla a nádobí přetékající z dřezu schovávám do trouby.

Bordel v bytě, šťastné dítě

Až posud to vypadá tak, že bych vám mohla jenom závidět. Jenomže z toho, že jste se odhodlala nám napsat, je zřejmé, že něco není v pořádku.
Proč vám manžel říká, že to přeháníte? Vyloučím-li nepříliš pravděpodobnou možnost, že je to deviant, který si libuje v podlaze poseté páchnoucími ponožkami, odpadkovém koši, jehož obsah přepadává na podlahu a slizce zašedlém povlaku na dně dřezu, zbývá jen možnost druhá: totiž že to svým způsobem opravdu přeháníte.

Není možné, že váš manžel si ve vámi vycíděném a napucovaném bytě sám připadá jaksi špinavý a zbytečný? Peskujete-li ho často za to, že svými umaštěnými prsty a zablácenýma botama poskvrnil vaši dokonalou harmonii a řád, snadno se může stát, že si pod vaší taktovkou začne připadat jako odpudivý hmyz (četla jste Kafku?), který je ve své domácnosti pouze na obtíž.

Možná, že o tom ani nevíte, a přitom svého manžela uklízecími manévry tak trochu terorizujete. A to pod napohled zcela nevinnou a bohulibou záminkou. Ostatně, velmi podobně jako manžel na tom mohou být i vaše děti. Slyšela jste někdy heslo „Bordel v bytě, šťastné dítě?“