Mužů netřeba

Jmenuji se Vanda a dlouho to vypadalo, že jsem po rozvodu na muže zanevřela. Na večeře jsem chodila s kamarádkami a na pravidelný výlet do Dubrovníku nebo do maďarských termálů jsem vyrážela radši s mámou. Nechtěla jsem se obtěžovat a nechat se balamutit nějakým darmošlapem, který by na mě stejně jako můj bývalý manžel parazitoval a přiživoval se a nakonec mi nasadil parohy se vší parádou. Už dávno mám věk na to, abych pohádkám nevěřila a žila v reálném světě, kde není zdaleka pro všechny připravený dobrý konec.

Cesta jako terapie

Moje zásady ohledně mužů se staly veřejným tajemstvím, a tak zájmu ubývalo. A přiznávám, že mi to ani nevadilo. Zatoužila jsem po cestě do dalekých krajin a zaplatila si s cestovní kanceláří zájezd na Island. Těšila jsem se na nevyzpytatelné gejzíry, túry Duhovými horami, nekonečné pláně, roztomilé papuchalky i štiplavý vítr, který snad odvane zbytky jízlivosti po nevydařeném manželství. Plán byl jasný, poznat novou zemi, vydechnout a nabrat síly. Jenže osud tomu chtěl zřejmě jinak a jako průvodce naší dobrodružné skupiny mi přihrál Honzu. Byl milý, usměvavý, s osobitým humorem ... a mladý! Byl příliš mladý na to, abych o něm přemýšlela jako o svůdníkovi. Byl ale i dravý, agresivní a spontánní, aby vymazal vzpomínky na moje životní prohry. Zuby nehty jsem se bránila jeho pokukování a držela se osvědčených pravidel.

Je svůj

Když jsme poslední večer zašli do zapadlého baru a nezůstalo jen u popíjení, ale zkusili jsme i vodní dýmky a přičichli k místní "specialitě" hákarlu, uvolněná atmosféra udělala svoje. Odcházeli jsme jako poslední a i před hotelem ještě dobrou půlhodinku postávali, nechávali se ošlehávat větrem a stále si měli co říct. Bylo to kouzelné. Ráno jsem se probudila a cítila se jako v americkém filmu. Přes sebe jsem měla přehozenou lehkou deku a na jeho polovině postele byl vzkaz, že dělá snídani. Jen v našich bojových podmínkách nedělal polonahý lívance, ale nabízel mi tyčinku z datlí. Byl romantický po svém. Vlezl si ke mně zpátky do vyhřáté postele a probíral mne ze snění tím nejpříjemnějším způsobem.

Šance pro mládí

Propadla bych se hanbou, kdyby se o mém úletu někdo dozvěděl, a tak jsem se proplížila do svého pokoje a v autobusu si od něj sedla dostatečně daleko, aby nikdo nepojal podezření. Už tři dny po našem návratu mi ale volal a prosil o regulérní rande. Svolila jsem, ale jen proto, abych mu důrazně a z očí do očí vysvětlila, jak je to s mým vztahem k mužům a že nestojím o románek s mladíčkem. Mám svou důstojnost! Jen jsem ho ale spatřila, rozechvěl se mi hlas a cítila jsem se jako opilá. A tak se po pár týdnech nastěhoval. O generaci mladší muž na prahu dospělosti se rozhodl sdílet domácnost se mnou, s rezignovanou čtyřicetiletou pragmatičkou, která nestojí o med u pusy. Prožívala jsem lásku jako trám. Našemu vztahu prospíval i fakt, že díky své práci byl často na cestách a byli jsme si vzácnější. Nehledě na poutavé vyprávění, suvenýry a dárečky z celého světa, kterými mě zahrnoval.

Jak jinak

Zrovna se vrátil z Maroka a měli jsme slavit roční výročí. Nechtěla jsem ho po náročné cestě vláčet městem a nutit k romantické večeři nebo sedět v divadle, a tak jsem připravila menší oslavu naší lásky doma. A značně ovíněná jsem položila objektivní otázku: "Řekni mi, proč sis vybral zrovna mě?" Čekala jsem nálož medových slov, ale přišla ledová sprcha. "Jseš moje jistota tady v Čechách. Jako ty ostatní jinde na světě." V klidu jsem položila skleničku na stůl a prošla bytem. Všechny jeho věci jsem nanosila do chodby a poprosila ho, aby odešel. Jak jsem řekla, tak se taky stalo. Ráno jsem se probudila a nebyly po něm ani památky. Svalila jsem se zpátky do postele a nahlas si vyčítala, proč jsem sešla ze své cesty a zase uvěřila. Ztratila jsem rok života, abych nakonec zjistila, že se mnou vyběhl takový budižkničemu!