„Pavle, mohl by ses na mě prosím přestat tak lepit? Potřebuji trochu prostoru,“ řekla jsem mu jednou večer, když se snažil naplánovat náš další společný víkend. „Michaelo, já jen chci, abys byla šťastná,“ odpověděl mi smutně. Ale já jsem se necítila šťastná. Cítila jsem se uvězněná. Přála jsem si, aby byl Pavel jiný, aby mě nechal dýchat. Byl to úplný moula, pořád mi jen stál za zády a čekal na to, co řeknu. Udělal by pro mě všechno, on by snad skočil i z okna. Lezl mi tím děsně na nervy.
Nemůžeš odejít
Pak přišel ten den. Pavel přišel domů s vážným výrazem. „Michaelo, musíme si promluvit,“ řekl. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Už to takhle dál nejde. Tvoje stížnosti, tvoje nespokojenost. Cítím, že tě moje láska dusí. Rozhodl jsem se, že odejdu,“ oznámil mi. Byla jsem v šoku. Nikdy bych nečekala, že udělá takový krok. „Ale Pavle, ty nemůžeš odejít. Jsme přece manželé,“ vyhrkla jsem. „Michaelo, představ si, že můžu odejít. Potřebuji být s někým, kdo mě také miluje,“ řekl a odešel. Sbalil si všechny svoje věci, řekl poslední sbohem a byl pryč.
Co jsem to udělala?
Jeho slova ve mě zanechala obrovskou prázdnotu. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi na Pavlovi záleželo. Jak jsem si nevážila jeho snahy mě dělat šťastnou. Seděla jsem v prázdném domě a plakala. Přemýšlela jsem o všem, co jsem řekla a udělala. Myslela jsem si, že Pavel nikdy neodejde, že tu bude vždy, bez ohledu na to, jak se chovám. Můj příběh je varováním pro všechny, kteří berou své partnery jako samozřejmost. Můžete ztratit to, na čem vám v životě nejvíce záleží a přijít o kus života, jen kvůli své rozmarnosti.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
