Milá Karlo,
Vašemu problému na jedné straně rozumím a na druhé vůbec nerozumím; na jedné straně mi přijde řešitelný strašně snadno a na druhé naprosto neřešitelný. Já vím - co jsem teď napsal, asi vypadá dost oblečeně-neoblečeně, ale hned Vám vysvětlím, jak jsem to myslel.
Mezi Vámi a bratrem není žádný zásek – podle všeho jste se nikdy v životě neporafali na život a na smrt, nepodpalovali jste si střechu nad hlavou, nesypali si navzájem otrušík do kafe, nehrdlili jste se o dědictví, nikdy jste o sobě křivě nesmýšleli... Jediné, co vás rozděluje, je to, že jste každý úplně jiný. Je to problém fatální, nebo banální? Vždyť v zásadě spolu můžete vycházet skvěle, jenže vaše nátury brání tomu, aby vyrašila velká sourozenecká láska.
Mezi Vámi a bratrem není žádný zásek
Je mi jasné, že takovým případům, jako jste Vy a Váš bratr, bude nejspíš kdekdo doporučovat starý dobrý recept: Hledejte to, co vás spojuje, a ne to, co vás rozděluje. Jenomže co by to mělo být, aby to bylo dostatečně silné? Kdybych byl cynik a dotáhl do konce Váš příměr, že spolu komunikujete jako dva lidé, kteří se náhodně potkají na nemocniční chodbě, řekl bych: Hledejte přesně ty katalyzátory vztahu, které mohou sblížit a někdy taky skutečně sblíží dva lidi potkavší se v čekárně v nemocnici – strach o někoho, nejistota, pocit bezmoci... Ale jestli vás s bratrem nesblížila ani otcova smrt, tak vážně nevím.
Napadá mě otázka, na kterou byste si možná měla upřímně odpovědět: je tu vůbec důvod, aby se něco měnilo na stávajícím stavu, kdy s bratrem sice vycházíte, ale obejdete se bez sebe? Opravdu je tím dostatečným důvodem strach, že jednou třeba zůstanete na světě sami dva a ocitnete se v situaci dvou trosečníků z Titaniku, z nichž jeden cestoval první a druhý třetí třídou a teď se ošidným řízením osudu musí v ledové vodě držet jednoho trámu?
Je tu vůbec důvod, aby se něco měnilo na stávajícím stavu, kdy s bratrem sice vycházíte, ale obejdete se bez sebe?
Mám podezření, že k sobě s bratrem nemůžete najít cestu proto, že se navzájem nepotřebujete a možná v duchu cítíte, že se ani nikdy potřebovat nebudete. A dokud se potřebovat nebudete, svůj problém-neproblém, milá Karlo, nevyřešíte.