Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Nerozumím si se svým sourozencem

Udělejte první krok. A klidně i druhý.

Milá Karlo,

promluvila jste mi přímo z duše. Podobně rozpačitý byl i můj vztah s mým vlastním bratrem. Vlastně jsme na tom byli ještě o něco hůř. Jako propast totiž mezi námi vždycky zel sedmiletý věkový rozdíl: když se můj bratr narodil, já už jsem chodila do školy, a po většinu svého dětství a dospívání jsem ho vnímala jen jako otravné malé děcko, se kterým jsem si neměla co říct.

Podobně rozpačitý byl i můj vztah s mým vlastním bratrem.

Celou situaci ještě zhoršil fakt, že máme různé otce; jeho vlastní táta byl pro mě jenom otčím, se kterým jsem nikdy nenašla společnou řeč.

I poslední zbytky komunikace mezi námi pak odumřely, když bratr přišel do puberty a začal si pečlivě budovat image tajemného, zamlklého podivína. Ne že bychom se pohádali, jenom jsme spolu přestali úplně mluvit.

A tak to šlo až donedávna. Setkávali jsme se jenom na Boží hod a na oslavě máminých narozenin. Protože image zamlklého podivína mému bratrovi vydržela doposud, konverzaci jsem během těchto setkání obstarávala hlavně já; plácala jsem všechno možné, s neodbytným pocitem, že nic z toho, co říkám, bráchu vůbec nezajímá. Potom se ale stalo něco, co naše vztahy radikálně proměnilo. Máma totiž těžce onemocněla. A protože obě její manželství skončila rozvodem, já a bratr jsme byli jediní, kdo se o ni mohl starat. Najednou jsme spolu museli komunikovat každý den. Ne, nešlo o nijak vřelé a přátelské debaty: jen jsme si věcně a bez emocí dohadovali, kdo se u mámy zastaví ráno a kdo odpoledne, kdo nakoupí a kdo vypere prádlo, kdo s ní pojede na vyšetření a kdo dohlédne, aby si vzala léky. Nejhorší byly poslední dny, kdy máma už v bezvědomí ležela na jednotce intenzivní péče. Každý den jsme společně a beze slova absolvovali dlouhou cestu od tramvajové zastávky přes nemocniční areál a pak nekonečné desítky minut na nemocniční chodbě, než nás k ní pustili. Každý zvlášť jsme se utápěli ve vlastním smutku, který byl o to horší, že jsme o něm spolu nedokázali mluvit.

Setkávali jsme se jenom na Boží hod a na oslavě máminých narozenin.

Máma umřela na konci července a začátkem srpna byl pohřeb. Já a bratr jsme v krematoriu seděli v první řadě. Když začala hrát hudba (společně jsme vybrali máminu oblíbenou písničku), najednou jsem se přistihla, že držím bráchu za ruku a brečím. V tu chvíli se mezi námi něco prolomilo...

Ne, nebudu vám tvrdit, že od té chvíle jsou naše sourozenecké vztahy naprosto idylické. Uvědomila jsem si ale, že naši mámu by velmi trápilo, kdybychom já a bratr mezi sebou definitivně ztratili kontakt. Pochopila jsem také, že protože jediným dosavadním pojítkem mezi námi byla máma, iniciátorkou budoucího setkáváním budu muset být já. A tak se o to tedy snažím. Jednou měsíčně zvu bratra na večeři (vzhledem k tomu, že dnes je z něj workoholický skoro-třicátník, který veškerý čas věnuje své firmě, mu to myslím docela přijde vhod), byl u toho, když jsme slavili narozeniny mladší dcery a plánuju ho pozvat k nám domů také na Vánoce. Pravda, v naší konverzaci to občas trochu drhne. Image zamlklého podivína mu totiž vydržela doposud. Ale chvílemi se už spolu dokážeme téměř normálně bavit. Obzvlášť, když se do hovoru zapojí i můj muž a zavede řeč na chlapská témata.

A totéž chci, milá Karlo, poradit i Vám. Myslím si totiž, že jakožto žena, a navíc starší sestra, nesete úlohu stmelování rodiny na svých bedrech skoro sama. Zkoušejte to znovu a znovu. Pozvěte bratra k vám i s jeho manželkou - určitě tak najdete mnohem víc společných témat k hovoru. Možná to ze začátku bude působit trochu násilně, ale uvidíte, že čas tyhle hrany obrousí. Kdybyste to nezkusila - ne jednou, ale několikrát - budete si to vyčítat.

Držím vám palce!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Vztah není soutěž

Asi není třeba nikterak polemizovat o tom, že kromě finanční a hospodářské krize trápí dnešní svět i krize rodiny a partnerských vztahů. Chcete vědět…

Akční letáky