Milé čtenářky Kafe a odborníci,

sleduji pravidelně tuto rubriku a musím říct, že mi přijde hodně užitečná. Tolik rozmanitých názorů na jedno téma. Často se zkouším s některými ztotožnit, říkám si, co bych v podobné situace asi dělala já. Někdy lituji, že něco podobného nebylo před lety, kdy jsem stála před těžkým rozhodnutím a nebyl nikdo, kdo by poradil.

Ale proč vlastně píšu. Před třemi roky jsem se rozvedla. Ano, takových případů je mnoho. Nechci tady házet špínu na bývalého manžela, ale pár informací musím zmínit. Manžel byl velmi dominantní člověk, děti se ho svým způsobem bály, míval nenadálé výbuchy hněvu. V domácnosti s ničím nepomáhal, zastával názor, že muž je živitel a žena by tu měla být pro něho. Podobný model možná fungoval kdysi, ale v dnešní době, kdy ženy chodí do práce a přinášejí také peníze, mi přišel často k smíchu (vlastně k pláči). Já po návratu domů z práce a ze všech dětských kroužků, kam jsem dělala doprovod, vařila teplou večeři, on seděl u televize a nezvedl se ani pro hrnek čaje. Na druhou stranu projevoval zájem o děti, dbal na to, aby měly dobré vzdělání, aby jim nic nechybělo. Zajištění ovšem bylo na mě… Roky jsem žila ve strachu, jakou náladu zase bude mít, zda bude vše v pořádku (pak byl i zábavný společník) nebo ho rozčílí taková maličkost, jako že nemohl najít klíče od garáže. To pak přicházel domů rozzuřený, mlátil věcmi a vyčetl mi první poslední.

V té době nastoupil k nám do práce nový kolega.

Byl to velmi příjemný muž uhlazeného vystupování a vnesl do mého života znovu chuť žít. Těšila jsem se na každou chvíli v jeho přítomnosti a časem jsem tomu vztahu doslova podlehla. Stejně tak i on. Cítila jsem se jako v sedmém nebi. Ten rozdíl v chování. Nikdy na mě nezvýšil hlas, nikdy mě zbytečně nekritizoval, pomáhal mi s těžkou taškou, byl galantní a neodolatelný. Ano, měl jednu zásadní chybu. Byl ženatý. Tvrdil, že manželka mu nerozumí, že již spolu nežijí, znáte to. Věřila jsem tomu, protože láska je slepá, hluchá a zřejmě i dost hloupá. Vlastně jsem to tušila už v tu chvíli, že to nebude navěky…. Ale ten pocit ženskosti, který mi dával, za to stál.

Děsila jsem se reakce mého manžela, ale jaké bylo moje překvapení, když mi krátce před Vánoci suše řekl, že se ode mě stěhuje, že nejsem dost dobrou ženou… Až později jsem se dozvěděla, že nic nevěděl, že si jen potřeboval dokázat, že jsem mu oddaná a že za ním budu chodit s prosíkem. V tu chvíli jsem mu vše odkývala. Odvezl si televizi, svoje věci a nechal mě s dětmi ve vánočně nazdobeném bytě. A já? Jásala jsem. Jak se mi vše krásně vyřešilo!

Následoval rok plný vášně, dychtivého očekávání a rozvodu.

Ano, děti byly ze situace vykolejené, ale člověk nevnímá těžké chvíle, když není sám…. Nevadilo mi, že mě můj partner opouští uprostřed noci, aby se vrátil domů (prý kvůli dětem), nevadilo mi, že se mnou nejede v létě na dovolenou (jel se svou rodinou). Byla jsem stále zamilovaná a šťastná, že mám klid, že mám svým způsobem vedle sebe muže, který mě podporuje. A pak přišly Vánoce. Děti byly u otce, který si to vydupal, já jsem si tento smutek kompenzovala těšením na společné dny mezi svátky. Kdo nezažil Štědrý den o samotě doma, nepochopí. Najednou to na mě vše padlo. Cítila jsem úzkost a v tu chvíli přesně věděla, že nic z toho, co jsem si plánovala, nebude. Přesně na Silvestra mi můj partner napsal, že jede s rodinou na hory a že již se nebude scházet. V lednu dal výpověď a od té doby jsem ho neviděla. Že snad prý čeká s manželkou další dítě, jsem se dozvěděla od kolegyň z práce.

Od té doby nesnáším Vánoce a Silvestra. Vždy jsem sama a vždy přemýšlím, jak špatné bylo asi moje rozhodnutí. Měla jsem zůstat s manželem, s kterým jsem nebyla šťastná, ale měla jsem rodinu, zázemí? Budu vděčná za vaše názory, zkušenosti… zvlášť teď, když se zase blíží Vánoce.

Marie