Cože? Že nedokážete být perfektní matka? No tak to radši rovnou zabalte. Vážně. Než dělat věci polovičatě, to je radši nedělejte vůbec. Vezměte si příklad z Hitlera. Jakmile pochopil, že by byl až do konce života jen dalším průměrným malířským šmudlalem s portfoliem kýčovitých krajinek, radši s tím seknul a stal se z něj stoprocentně úspěšný válečný zločinec. Pravda, ne tak úspěšný jako třeba ABBA (která v lidských životech napáchala větší škody než celá Třetí říše), ale jedno Adolfovi upřít nemůžete: Rozpoutávání celoplanetárních konfliktů mu šlo podstatně líp než portréty. Takže hezky vstaňte a vrhněte se do toho. Ne, nemám na mysli vyvolávání globálních masakrů, na to jsou tady jinačí kadeti (ABBA už naštěstí nic nevyrábí. Ale Britney Spearsová prý chystá zase comeback).

Odhoďte po Ádově vzoru svůj pomyslný štěteček a barvičky a zkuste si najít něco, v čem konečně budete perfektní. Když už jste jako matka teda selhala. A ano, jistě: Tím imaginárním malířským náčiním, kterého se musíte nekompromisně zbavit, je samozřejmě vaše dítě. Musíte se konečně přestat trápit a musíte ukončit tuto trapnou neúspěšnou epizodu vašeho života. A jak se takového dítěte zbavíte? Ještě před pár desítkami let bych vám poradil osvědčenou metodu: Zabalit do povijanu s falešným, zlatě vyšívaným monogramem šlechtických parametrů (aby ten blbeček pak celý život hledal svou neexistující urozenou rodinu) a položit na schody sirotčince. Jenže doba pokročila a naše moderní civilizovaná společnosti už tak kruté a necitlivé metody nepoužívá. Dnes už děti na schody nepokládáme. Máme na to babyboxy. Ano, chápu: Možná ho do toho baby boxu (což vlastně není žádný nový vynález, pouze vylepšená varianta populárního baby wrestlingu) budete mít problém dát. Zvlášť pokud je vašemu dítěti patnáct let. To se pak do babyboxu nevejde. Ale věřím, že vy to s pomocí kreativity nějak zvládnete. A kreativitou pochopitelně myslím motorovou pilu.

Vezměte si příklad z Hitlera. Jakmile pochopil, že by byl až do konce života jen dalším průměrným malířským šmudlalem s portfoliem kýčovitých krajinek, radši s tím seknul a stal se z něj stoprocentně úspěšný válečný zločinec.

Možná se vám to zdá trochu drsné - ale nezapomeňte, k čemu jste se přiznala na začátku: Že nedokážete být perfektní matka. A uvědomte si, že jste každý den, každou minutu, každou femtosekundu vystavena těžké konkurenci ultrakvakbžudaguguliónu perfektních matek, které po této planetě kvokavě pobíhají. Věřte mi, vím, co říkám - má matka byla jednou z nich. A řekněme si to otevřeně: Proti ní nemáte šanci. Ještě dnes se mi derou do důlku dojaté a jak antarktické ledovce velké slzy, když si vzpomenu, jak láskyplně, nezištně a do roztrhání těla o mne pečovala. Když jen se rozpomenu, jak mě obětavě budila už ve tři hodiny ráno (když šla spát), abych se otužoval a v pyžamu proházel cestičku na hlavní ulici (pouhých dvanáct kilometrů), jakou o mě měla starost, abych si do sněhu vzal teplé bačkůrky, jakou mi pak připravila bohatou a dobrou snídani, kdy nejenže byl suchý krajíc chleba malebně oschlý a lahodně tvrdý, ale ještě byl opatřen zdravotní pomazánkou, mechově fosforeskujícím zeleným penicilinovým povlakem, jak mě chránila před nelítostnou realitou a vyčerpávajícím stresem školy tím, že mě nechávala načerno pracovat v uranových dolech, jak mě bránila před zhoubným vlivem peněz tím, že celou mou výplatu stopila do kapsy své černé latexové kamizoly, jak se pro mě obětovala, když mi doma dávala názorné příklady, kam až vede nestřídmé požívání alkoholu, koksu (někdy srolovanou bankovkou vyluxovala až čtyřicet briket najednou), heroinu, cracku, perníku a Bořka Stavitele, jak mi detailně ukazovala, co je to nechráněný sex a jak se za jediný večer může z jedné ženy AIDS rozšířit až na čtyřicet tři mužů.... Vskutku, ještě teď se mi při těch vzpomínkách to oko, které mi nevypíchla rozžhavenou pletací jehlicí (chtěla ze mě mít druhého Jana Žižku a neváhala pro to podstoupit vše) nostalgicky mlží.

Takže vidíte - dokonalosti žen jako byla moje matka, nikdy nedosáhnete. Ale nebojte. V mozku vašeho dítěte za pár let zapracuje tzv. idealizační faktor. Vzpomínky se lehce posunou, mírně zadriftují, a neuplyne dlouhá doba a v jeho nostalgicky zblblé paměti budete i vy zaznamenána jako perfektní matka, na kterou nenechá dopustit.

Čili se na nějakou snahu můžete klidně vyfláknout.