Nechci mít děti. No a co?

Mít děti je pošetilý hazard.

Čekáte-li ode mě, matky dvou dětí, nějakou propopulační tirádu na téma „proč je tak krásné a ušlechtilé zaplavovat svět dalšími roztomilými drobečky, jako jsou ti moji", jste na omylu. Namísto toho jsem se rozhodla předložit vám harmonogram svého typického dne.

Kapitola 1: Ráno

6:15 Pípá budík. Mám za sebou pouhé tři a půl hodiny spánku. V noci jsem totiž zuřivě dokončovala kostým čarodějnice pro mladší dceru Lízu na dnešní karneval. Budík znechuceně zamáčknu.
6:20 Budík pípá znovu. Vymotám se z postele a jako zombie se potácím do koupelny. Sprchuju se, oplachuju si obličej studenou vodou, letmo zkoumám kruhy pod očima a vrásky kolem nich. Hm.
6:30 Jdu vzbudit obě dcery: Ta starší Adélka už musí vstávat do školy, mladší se musí obléknout na karneval ve školce. Obě děti fňukají. Lízu se počůrala. Strkám mokré prostěradlo do koše na prádlo a házím po Adélce oblečení.
6:45 Líza brečí. Na poslední chvíli se rozhodla, že nechce jít za čarodějnici, ale za baletku. Hrozí, že můj hodinami drahocenného spánku vykoupený výtvor přijde vniveč. Velebím všechny čarodějnice, na které si dokážu vzpomenout. Líza se nechá přesvědčit: bude čarodějnice-baletka, tančící čarodějnice. Uf.
7:00 Děti snídají. Manžel se souká z postele
7:15 Děti se obouvají. Adélka brečí, protože jí nejdou zavázat tkaničky.
7:17 Adélka brečí, protože nechce k svačině chleba se sýrem.
7:18 Adélka brečí, protože její oblíbená bunda je v pračce.
7:19 Adélka brečí, protože má zlou, zlou mámu.
7:25 Manžel odvádí děti do školky a do školy. Svalím se na gauč a minutu strávím v blaženém bezvědomí.

Kapitola 2: V práci

9:30 Dosupím do zaměstnání. Zjistím, že se mi vybil mobil (Adélka na něm včera tři čtvrtě hodiny hrála jakousi stupidní hru s pavoukem).
9:32 V záznamové schránce na mobilu mám několik rozezlených zpráv od manžela. Jak to, že jsem Líze zapomněla dát špičatý čarodějnický klobouk? Proč ksakru nemohla jít za baletku?
9:35 Pouštím se do vyřizování e-mailů. Nacházím e-mail od hospodářky z Adélčiny školy. Zapomněli jsme zaplatit obědy. Sakra.
10:00 Vytahuju pracovní diář. Zjišťuju, že mi ho kdosi zvenčí i zevnitř opatlal mastnou růžovou dětskou rtěnkou.
10:30 Během porady mi zvoní telefon. Volá moje matka. Chce vědět, jestli Líza má dnes ve školce karneval. Ano, mami, má.
10:45 Během porady mi opět volá moje matka. Chce vědět, jestli jsem Líze ušila ten kostým čarodějnice. Ano, mami, ušila.
10:55 Během porady mi (potřetí) volá matka. Chce se ujistit, jestli Líza nechtěla jít raději za baletku. Ano, mami, chtěla. Sakra.
12:00 Volá Adélčina učitelka. Vyjde najevo, že Adélka už týden chodí ve škole v ponožkách. Proč jí prý nekoupíme bačkory? Nevěděla jsem, že chodí v ponožkách, paní učitelko. Ihned to napravíme. Sakra, sakra, sakra.

Kapitola 3: Večer

17:00 Vyzvedávám Lízu ze školky a Adélku z družiny. Líza brečí, protože její kamarádka Lucinka šla na karneval za baletku a vyhrála cenu za nejkrásnější masku. Ona nevyhrála nic, protože si doma zapomněla ten špičatý klobouk.
17:15 Obě děti chtějí koupit nanuky. Stavujeme se ve vietnamském krámku.
17:20 Líza brečí, protože po rozbalení nanuka zjistila, že vlastně chtěla jiný. Ten, který má Adélka. Adélka si s ní ale nanuk vyměnit nechce. Brečí obě dvě.
17:30 Pomalu se suneme domů. Stavujeme se v potravinách. Děti běhají mezi regály. Dostanu vynadáno od ochranky.
17.45 Přicházíme domů. S úlevou se vyzouvám z lodiček. Děti se i v botách svalí před televizi.
18:00 Vařím večeři. Líza mi chce pomáhat. Tím se příprava večeře prodlouží zhruba o třicet minut.
18:45 Manžel právě dorazil z práce. Večeříme. Adélka požaduje, abychom jí z těstovin vyselektovali „ty hnusné červené kousky" (sušená rajčata, deset deka za šedesát korun). Líza si na těstoviny kydá takové množství kečupu, že těstoviny pod ním nejsou patrné.
18:50 Líza nechtěně shodila svůj talíř na podlahu. Špagety a kečup jsou všude.
19:00 Vytírám poslední zbytky kečupu. Manžel požaduje ticho, aby se mohl dívat na zprávy.
19:15 Adélka si vzpomněla na úkol z matematiky. Vytahujeme početnici. Nad posledními příklady únavou pofňukává. Zuřivě dopisuju výsledky místo ní a marně se snažím napodobit její kostrbaté písmo.
19:45 Děti jsou ve vaně, navzájem se topí. Střídavě mě volají pronikavými hlásky.
20:00 Děti chtějí číst Harryho Pottera (Adélka) a Disneyho Popelku (Líza). Potom požadují, abych u nich seděla, než usnou. Pokládám si hlavu ne pelest a usínám dřív než ony.
22:30 Probouzím se s krkem bolestivě otlačeným od pelesti. Potácím se do koupelny a cestou zakopávám o rozházené bačkůrky, svršky, omalovánky, krabičku na svačinu, láhev na pití, plyšáky. Samozřejmě šlápnu na kostičku lega a sprostě nadávám. Třicet vteřin nato se svalím do postele a upadám do bezvědomí.

A jaké z toho plyne ponaučení? Pořizovat si děti je pošetilý, sebedestruktivní a neprozíravý hazard.

Fakt nechápu, jak je možné, že jsem toho dosud nikdy nelitovala.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Partner mě neposlouchá. Vás ano?

Podle průzkumů si každá druhá žena stěžuje, že ji partner neposlouchá. Její slova prý jdou jedním jeho uchem tam a druhým ven. Dá se s tím něco dělat?

Akční letáky