Nechci mít děti. No a co?

Ještě to uvažte.

Milá Petro!

Každý máme právo na svá životní rozhodnutí , pokud tím nesmyslně nepoškodíme někoho jiného. Vy tudíž máte právo nechtít dítě. Poškozen nebude nikdo, jen to asi bude mrzet vaše rodiče. Jenže - aby to časem nemrzelo i vás.

Touha po mateřství přijde (nebo taky nepřijde) na každou ženu v jiném věku, obecně to ale většinou bývá mezi 25 a 35. Po 35. roce už nastává trochu panika, protože čas běží a nedá se čekat donekonečna. Výjimečně někdo porodí první dítě až po čtyřicítce, ale to rozhodně nelze doporučit jako standard. Řekněme tedy, že zhruba do 40 máte čas. Možná, že vaše rozhodnutí je pevné a nebudete o něm pochybovat ani v pozdějších letech, možná, že se přece jen změní. Znám řadu žen, které do 30 na dítě ani nevzdechly, protože žily intenzivně jinými věcmi a připadaly si příliš mladé. Ale pak se to najednou změnilo, „biologický program pro samičky“ se ozval a dřívější odpůrkyně mateřství se staly několikanásobnými (a spokojenými) matkami. Nebo - v horším případě - začaly obcházet centra asistované reprodukce . Ani Vy nevíte, co s Vámi další roky udělají a jak se třeba změní vaše priority.

Touha po mateřství přijde (nebo taky nepřijde) na každou ženu v jiném věku, obecně to ale většinou bývá mezi 25 a 35.

Nemám vůbec v úmyslu Vás přemlouvat k mateřství. (I když si upřímně myslím, že ženy plánovitě bezdětné dělají chybu a zjistí to často až ve věku, kdy už ji nelze napravit.) To je ovšem můj soukromý názor a životní zkušenost a tu vám v žádném případě nevnucuji.Spíš bych vám nabídla varianty pro a proti. Nechte si to všechno pořádně projít hlavou.

Proč se rozhodnout nemít dítě?

Vynechme řeči typu „proč do toho hnusného světa přivádět dítě…“ To je obvykle póza, za níž se skrývají jiné důvody.

Vezměme si rozumnou 30letou ženu, která se po zralé úvaze rozhodla nemít děti. Necítí se na to, děti ji nezajímají, má spoustu jiných životních zájmů. Její partner řekněme také děti nechce. Pravda je, že dítě znamená starost, zodpovědnost a odříkání. Na řadu let. Proto je dobrovolně bezdětná mezi 30 a 40 v relativní výhodě a nic jí v té době neschází. Zatímco matky se pachtí s péčí o děti, ona profesně roste a žije dynamický a veselý život.

Většinou ještě i dlouho po 40. Je zvyklá na svou svobodu a pohodlí, už si ani nedovede představit, že by to měla kvůli dítěti změnit. Říká si, že se rozhodla dobře, že bez dítěte je život taky fajn. Jenže: s postupujícími lety se to začíná měnit.

Kolem 45 – 50 už se matky tolik nepachtí a jejich životních omezení ubývá. Zase začínají žít víc naplno, profesně většinou dohánějí „mateřská“
zpoždění a jejich život se už tak dramaticky neliší od životního stylu bezdětných. Mají ale i něco navíc: radost z dospělých dětí, jejich partnerů,  vnoučat, zázemí rodiny…

Mít děti samozřejmě není zárukou štěstí ani spokojeného stáří. Ale, promiňte mi ten patos - je to něco, co má smysl. Co nás přesahuje, co po sobě na světě zanecháme.

Po 50 si naše dosud spokojeně bezdětná začíná uvědomovat, že možná přece jen něco prošvihla. Její život trochu ubírá na tempu, začíná se cítit víc osamělá. Bilancuje a neúspěch v práci nebo ve vztazích na ni doléhá víc než dřív. Nemůže se utěšovat třeba tím, že „v práci mi to moc nedokázala, ale vychovala jsem děti“. Může se taky stát, že na jejího partnera dolehne mužská menopauza a pořídí si nakonec dítě s jinou. (To je obzvlášť hořká varianta.) Různé průšvihy se pochopitelně stávají i matkám od rodin, ale je vždycky lepší, když máte k tomu rodinu a zázemí.

Po 60 se naše hypotetická bezdětná paní přistihne se, že začíná kamarádkám závidět, jak jsou jim děti podobné, jak se vidí ve vnoučatech, ten pocit „pokračování sebe sama“. Že nemá komu vyprávět o rodinných tradicích, pro koho upravovat chalupu, komu nechat svoji sbírku starožitností. Atd. A při zdravotních problémech ji začínají napadat i myšlenky typu „co za pár let, kdo se o mě postará…“. A bohužel, čím je bezdětná žena starší, tím méně radosti jí její bezdětnost skýtá. To ovšem
zjistí, až když je pozdě.

Proč mít dítě?

Nechci vás, milá Petro, strašit. Ale příběh, který jsem popsala, je přímo ze života. Ze své praxe znám takových hodně – spokojené začátky a smutné konce.

Mít děti samozřejmě není zárukou štěstí ani spokojeného stáří. Ale, promiňte mi ten patos - je to něco, co má smysl. Co nás přesahuje, co po sobě na světě zanecháme. Jako tisíce generací před námi. Radost a city, které prožívá matka s dítětem, nejsou s ničím jiným srovnatelné. A přes všechny problémy a starosti stojí za to. Vy máte ještě čas na rozmyšlenou. Jestli vám mohu poradit, nedělejte kategorické závěry a počkejte, co vám život přinese. Jak praví známý citát: „nikdy neříkej nikdy“.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Partner mě neposlouchá. Vás ano?

Podle průzkumů si každá druhá žena stěžuje, že ji partner neposlouchá. Její slova prý jdou jedním jeho uchem tam a druhým ven. Dá se s tím něco dělat?

Akční letáky