Nechci mít děti. No a co?

Šestatřicetiletá Petra je svobodná, bezdětná a šťastná. A to její okolí nemůže skousnout…

Vážené dámy,

jsem tak rozčílená, že se z toho musím vypsat. Možná to nebude publikovatelné, ale rozhodně to splní svoji terapeutickou funkci. Co mě tak rozhodilo? Právě jsem se vrátila z rodinné oslavy, tetiny narozeniny. Znáte to, všechny jsou stejné. A tam se na mě sesypaly všechny babičky, tetičky, sestřenice - zasloužilé matky. A začalo to. Už se budeš vdávat? Ne? Jak to, vždyť ti je už tolik... Ty nechceš dítě? Máš přece poslední šanci...blablabla a pořád dokola.

Právě jsem se vrátila z rodinné oslavy, tetiny narozeniny. Znáte to, všechny jsou stejné. A tam se na mě sesypaly všechny babičky, tetičky, sestřenice - zasloužilé matky. A začalo to. Už se budeš vdávat? Ne? Jak to, vždyť ti je už tolik...

Ano, jsem šestatřicetiletá stará panna. Ne rozvedená (to by se ještě dalo pochopit), ani svobodná matka, ale svobodná a bez dítěte. A to se nepromíjí. Alespoň ne v našem příbuzenstvu a mám pocit, že ve většinové společnosti obecně. A ke všemu jsem tak drzá, že se za to nestydím a ještě jsem na to hrdá. Já vůbec neuvažuji o dítěti. Nechci ho. A to je problém. Nedám se zařadit do žádné známé škatulky. Vybočuji a tím je matu. A žádná z těch dobrých duší se s tím nehodlá smířit. Neustále mi dohazují své svobodné, či rozvedené kamarády, syny kamarádek a známých. Přála bych vám vidět ty zástupy zoufalců. Jedna tetička dokonce podala do novin seznamovací inzerát mým jménem. Naštěstí to už vzdaly, ale věřte mi, že jsem si prožila horké chvíle.

Nechápu, proč mě neposlouchají, nebo se mi alespoň nesnaží porozumět. Ne, musím plnit jejich představy. Jednu dobu se šuškalo, že jsem snad na holky, ale jelikož jsem byla spatřena ve společnosti několika mužů, byla tato teorie škrtnuta. Nehledě na to, že i lesbičky touží po dětech.

Já jsem svobodomyslný člověk a snažím se na problémy druhých dívat i jejich očima. Někdy to jde, někdy ne. A když je nechápu? Fajn. Pokud jsou šťastní a nikomu neubližují, budiž jim přáno, nemusím rozumět všemu. Ne tak moje příbuzenstvo.

Jak jsem již řekla, svoboda je mi nade vše. Ve vztazích mi to nijak zvlášť neklapalo, nevím proč, ale samota mi vyhovuje. Jsem hodně introvertní, takže je pro mě přirozené, že jsem ráda sama. Dokonce mám pocit, že mě kontakt s lidmi vyčerpává. Mám dost přátel, takže se rozhodně necítím osamělá, když potřebuji, mám s kým být.

Já jsem svobodomyslný člověk a snažím se na problémy druhých dívat i jejich očima. Někdy to jde, někdy ne. A když je nechápu? Fajn. Ne tak moje příbuzenstvo.

Po dítěti netoužím možná proto, že jsem sama, ale možná se bojím, že by omezilo mou svobodu. Pak je tu ještě jedna věc. Všem mým kamarádkám začaly nejpozději ve třiceti bít biologické hodiny. Jen já nic. Asi k tomu nejsem stvořená. A při tom všem jsem spokojená a nebojím se říct, že i šťastná.

Přijde mi trochu málo, že smyslem života je jen zachovat pokračování lidského rodu. Život se dá vyplnit i něčím jiným než mateřstvím. Kariéra, koníčky nebo pomoc jiným. Já třeba chodím pomáhat do psího útulku. Miluji zvířata a dává mi to plné uspokojení. Možná tak přenáším své city na ty tvorečky.

Jsou mé důvody tak nepochopitelné? Už jsem se smířila, že pro příbuzenstvo ano. Řeším to tak, že se jim vyhýbám, seč můžu. Přeci jen se líp cítím s lidmi, které nezajímá jen počet mých dětí. Nemyslím si, že bych byla tak výjimečná. Svobodných a bezdětných žen je čím dál víc.

Taky vám připadá můj život tak mimo? Jsem snad opravdu divná? Já se tak necítím, takže i když napíšete, že ano, je mi to jedno. Ale možná se nad sebou zamyslím…

Díky za pozornost, vaše Petra

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Partner mě neposlouchá. Vás ano?

Podle průzkumů si každá druhá žena stěžuje, že ji partner neposlouchá. Její slova prý jdou jedním jeho uchem tam a druhým ven. Dá se s tím něco dělat?

Akční letáky