Milá Jitko,
správně píšete, že lidé tíhnou ke stereotypům, protože zjednodušují život, brání nechtěným vykolejením a úletům, jichž byste třeba později mohla litovat. A taky správně píšete, že je problém, když prostoupí „každou skulinu našeho soužití“. Jenže jak najít tu správnou míru a jak se naučit své stereotypy ovládat? Já mám strašně podezření, že to v podstatě nejde. Že je to třeba jako s kouřením, kdy si říkáte, že si zapálíte jen při určitých příležitostech a cigaretu si jaksepatří vychutnáte, jenomže za nějaký čas zjistíte, že kouříte prostě pořád a jste regulérně závislá. Co pak zbývá, je-li vůle to řešit? Říznout do toho a přestat úplně. A mám za to, že podobné je to s krocením manželských i jiných stereotypů: nelze je udržet pod kontrolou, jediná možnost je zbavit se jich úplně – alespoň na nějaký čas, než vzniknou stereotypy nové nebo než zjistíte, že vám ta všednost vlastně vyhovovala.
Říznout do toho a přestat úplně.
Píšete, že každý týden u vás doma probíhá stejně – vy jdete v pátek s kamarádkami, manžel v sobotu na pivo. A začala jste se sama sebe ptát, kam jste se „za cenu kompromisů a pohodlí dostali“. Položte si ale taky otázku, jestli to opravdu chcete změnit a hlavně – jaká by ta změna měla přinést ovoce. Že ve svém manželovi objevíte úplně jiného člověka, než na jakého jste zvyklá, a oba si znovu projdete fází vzájemného prvotního okouzlení? Že najdete pod prahem poklad, s jehož pomocí dojdete naplnění svého života, jak o tom píší instantní mystici coelhovského ražení?
Píšete, že každý týden u vás doma probíhá stejně – vy jdete v pátek s kamarádkami, manžel v sobotu na pivo.
Pokud se rozhodnete vyhlásit kompromisům válku, asi je vám jasné, že kosmetické úpravy typu vyjet na dovolenou v září a ne v červenci nebo místo do hor vyrazit v lednu do Španělska nemají smysl. A stejně tak asi tušíte, že stereotyp v sexuálním životě nevyřeší koupě erotického prádýlka a nucení se do hry na koketní sestřičku a nezbedného pacienta. Prostě máte plné zuby svého života a chcete – alespoň dočasně – zkusit pořádnou alternativu.
Zmiňujete se o nevěře – málem k ní už jednou došlo a děsíte se toho, že příště možná „ta nevěra nebude skoro“. Tedy – mám-li být upřímný, tak si nemyslím, že se toho děsíte, ale že v to naopak ve skrytu duše doufáte, byť si to třeba nahlas nepřiznáte... Stojíte před rozhodnutím: buď změňte všechno, nebo neměňte nic.