Kdysi jsem si myslela, že jsme dokonalý pár, ale teď, po dvaceti letech společného života, se chci vždycky skoro rozplynout, když na mě promluví. Stačí jedna otázka a naskočí mi husí kůže. Nemůžu ho ani vystát. Vůbec to nechápu. „Jano, co se děje?“ zeptal se mě jednou večer můj manžel Lukáš, když jsem zase odfrkla na jeho obyčejnou otázku o tom, co bude k večeři. „Nemám pocit, že bych něco dělal špatně.“

Staré fotky

Dosud mi nikdy na moje odseknutí neodpověděl, nijak nereagoval, pokrčil rameny, otočil se na patě. Nechtěl se hádat, věděl, že k roztržce mám kousek. Tehdy mě jeho slova trochu rozhodila, donutila mě zastavit se a přemýšlet. Byla jsem naštvaná na něj nebo na sebe? Co se mezi námi vlastně stalo? Sedla jsem si ke starým fotografiím, prohlížela je a vzpomínala jsem na naše začátky. Byli jsme tak mladí, zamilovaní, plní nadějí a snů. Pak přišly děti, starosti o bydlení, práci. Byli jsme tak zabraní do každodenního života, že jsme na sebe zapomněli. Dívala jsem se na ty černobílé obrázky několik hodin a když jsem zaklapla poslední album, rozplakala jsem se. Vzlykala jsem několik minut. Všechno muselo ven.

Jak se to mohlo stát?

Ten týden jsem svého muže skrytě pozorovala. Uvědomila jsem si, že je to pořád ten bezva chlap jako dřív. Jen se někde skryl pod tím nánosem stresu a starostí. Následující víkend jsem si k němu sedla v obýváku a začala. „Lukáši, myslím, že jsme se oba změnili,“ řekla jsem mu upřímně. „Už nevím, jestli si rozumíme jako dřív.“ Lukáš na mě pohlédl smutně. „Jano, možná máš pravdu. Možná jsme se ztratili v tom všem.“ Následující dny jsem strávila přemýšlením. Jak jsme se mohli tak vzdálit? Byla to moje chyba? Nebo Lukášova? Nebo to bylo jen přirozené vyústění dlouhých let společného života?

Není to snadné

Po pár dnech jsem se rozhodla pro radikální krok. „Lukáši, myslím, že bychom měli jít na terapii,“ navrhla jsem. „Musíme zjistit, jestli ještě má smysl být spolu.“ Lukáš souhlasil a společně jsme začali navštěvovat manželskou poradnu. Bylo to těžké, otevírat staré rány, mluvit o tom, co nás trápí. Ale postupně se mezi námi začala znovu budovat důvěra. Při jedné z terapeutických sezení jsem si uvědomila, že problém nebyl v Lukášovi, ani ve mně. Problém byl v tom, jak jsme se v průběhu let ztratili v rutině a zapomněli na to, co nás kdysi spojovalo.
„Lukáši, promiň mi,“ řekla jsem mu s pláčem. „Byla jsem naštvaná na sebe, že jsem si tě nechala ujít.“ Lukáš mě objal. „Jano, já jsem také dělal chyby." V tom objetí jsme tenkrát zůstali asi čtvrt hodiny. Oběma nám došlo to samé. Láska a manželství nejsou vždy snadné. Někdy je potřeba zastavit a zamyslet se, co je skutečně důležité.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.