Na lásku, kterou potkáte při vzrušující situaci, dejte pozor, většinou nevydrží

Říká se, že na každého ta pravá láska někde čeká. Kolikrát se ale v životě zamilujete, lze jen stěží odhadnout. Asi stejně těžko jako tušit, koho na své cestě životem potkáte.

Mé babičky měly mnohé společné. Obě se jmenovaly Marie, byly neobyčejně šikovné i chytré. Jedna se narodila roku 1901 do nuzných poměrů, zato byla mimořádně hezká. Se svým nastávajícím se seznámila přes kartářku, která na ni dala budoucímu ženichovi tip. Děda František pocházel z nedaleké vsi, sice z bohatého selského rodu, ale zároveň ze sedmnácti dětí. Jelikož nebyl prvorozený, grunt nezdědil. Jejich sňatek byl tedy oboustranně výhodný – babička neměla nic, jen svoji krásu, děda také nic, ale zato byl z dobré rodiny. A tak se vzali. Jestli Marie svého snoubence milovala, tenkrát nikoho ani trochu nezajímalo.

Když krátce po šedesátých narozeninách nečekaně zemřela, děda usedavě plakal. To, že ji měl rád, prý poprvé pořádně vyjevil až nad její rakví.

Druhá babička se sice narodila roku 1912 do movité selské rodiny, ale ani její život nebyl příliš jednoduchý. Studium jí rodiče nedovolili, vztah s milovaným snoubencem dokonce překazili, a to jen proto, aby uspíšili svatbu nejmladší, nejmilovanější dceři – na dvě věna zároveň totiž ani v bohatém rodě nebylo. A tak svému potenciálnímu zeti namluvili, že ho jeho dívka podvádí. Snoubenec babičku opustil a ona dlouho zvažovala, zda se vůbec vdá. Dokonce pár let strávila jako kuchařka v kněžském semináři. Opět však zasáhla agilní rodina a po rozumové úvaze provdala téměř třicetiletou dceru za syna z jiného bohatého gruntu.

Ani jedna z mých babiček nebyla do svého muže skutečně zamilovaná – ta první možná ani fatální lásku nikdy nepoznala. Ale přizpůsobily se. I tak obě prožily poměrně stabilní, fungující a snad i relativně šťastné manželství. Já jsem byla, na rozdíl od nich, zamilovaná mnohokrát, třikrát nebo čtyřikrát dokonce fatálně. Do jednoho dlouhodobého partnera jsem se dokonce zamilovala během dvouhodinové cesty autobusem, byť byla noc a já na něj pořádně ani neviděla. Jenže můj zatím nejdelší vztah trval jen necelých osm let a tzv. celoživotní stabilní partnerství jsem zatím nezažila. A podobně to má i spousta mých kamarádek.

SCHOPNI ČI NESCHOPNI LÁSKY

Zamilováváme se tedy častěji než naše maminky a babičky? Zřejmě ano. Lze se ale vůbec fatálně poblouznit pouze jednou jedinkrát za život? A kolikrát za život může člověk skutečně milovat?

„Fatálně zamilovat je pro mě dost zavádějící výraz. Nicméně jsou lidé, kteří to dokážou třeba desetkrát i dvacetkrát za život a kteří považují každou zamilovanost, již zrovna prožívají, za tu největší, nejlepší a nejzásadnější. Dokonce mají pocit, že takhle už nikdy milovat nebudou,“ popisuje s úsměvem mnohočetná vzplanutí terapeut a kouč Karel Chába z poradny Partnerské vztahy v pražské Libni. Zároveň však dodává: „Jsou ale i lidé, kteří se za celý život nezamilují ani jednou. Bojí se vztahu i zranění, vytvořili si egomechanismy, které jim to nedovolují. Ti pak fungují na základě racionální stránky.“

První stadium zamilovanosti připomíná stav silné intoxikace mozku. Hlavní roli má hormon fenylethylamin, látka strukturou podobná pervitinu. Díky němu cítí zamilovaný euforii, objekt milostné touhy se stává středem světa. K utlumení produkce drogy prý dojde teprve po roce, někdy dokonce i mnohem později. I proto nešťastná láska trvá dlouho, nedostatek dávky totiž vede k silnému abstinenčnímu příznaku, tedy dalšímu nesmyslnému toužení. Teprve v pozdější fázi naplněného vztahu zafunguje další neurohormon, oxytocin. Právě ten přispívá k pocitu citové blízkosti mezi partnery a počáteční nezdravou závislost i absolutní posedlost nahrazují spíše projevy něhy a radosti ze sdílení života s vyvoleným.

Je jasné, že láska a zamilovanost jsou dvě naprosto odlišné věci. Jenže když hovoříme o opravdové lásce, myslíme většinou právě tu, jež nás na nějaký čas „zfetovala“. Tím spíše, pokud nás objekt touhy opustil nebo k naplnění lásky vůbec nedošlo. A protože v nás biochemické procesy stále pracují, máme pak sklon posuzovat její opravdovost pouze na základě velikosti bolesti, kterou nám ukončení vztahu způsobilo. Působení hormonů je také důvodem, proč podobné zamilování cítíme jako fatální a předpokládáme, že přeroste i ve stejně osudovou lásku. Jak naivní! Jakmile totiž vstoupí do vztahu chemie, nemá racionalita šanci.

DEMONSTRACE ČI AUTOMOBILOVÁ NEHODA?

Zamilovanost je zároveň něco, co nepřivoláme ani neodeženeme, jak upozorňuje i Karel Chába: „Spousta lidí si myslí, že je to nějaká náhoda nebo důsledek faktu, že nám partner vyhovuje v názorech na život. Více než vědomá stránka hraje roli spíše ta nevědomá, určitý mustr, představa o vztazích, o mně, o druhém pohlaví, jež jsme si vybudovali v dětství a v rodině na základě důležitých osobností, jakými pro nás byli matka či otec. Zamilovanost je vlastně svým způsobem předurčena, je předem dáno, do koho se zamiluju. K podobě, kterou v sobě máme uloženou, hledáme ideální objekt, který by do představy co nejvíce zapadal.”

Co tedy ovlivňuje četnost zamilování i následných vztahů? Prý i to, nakolik jsme z původní rodiny nasyceni bezpodmínečnou láskou, myslí si Karel Chába. Deficit lásky v dětství tak rozhoduje i o počtu „zamilování“. Četnost vzplanutí ale ovlivňuje i naše povaha, fakt, zda raději vyhledáváme samotu, nebo společnost, jestli se nečekaných emocí bojíme, či nás naopak vzrušují, jestli jsme aktuálně sami, či „ve vztahu“, opuštěni jen krátce, nebo už pěknou řádku let, či zda máme za sebou klidný, nebo naopak bouřlivý rozvod.

A pozor – podle vědců je prý nejpravděpodobnější, že člověka, do něhož se zamilujeme na první pohled i napořád, potkáme při nějaké vzrušující a nepřirozené situaci. Při demonstraci, nebezpečných turbulencích v letadle a možná i při automobilové nehodě. Když je totiž tělo „vzrušené“, má tendenci prožívat vnější vjemy mnohem intenzivněji.

„Na základě výjimečných nebo vypjatých situací se můžeme do člověka více zamilovat. Nicméně mám i zkušenost, že podobné vztahy spíš nevydrží, protože jsme se nezamilovali na základě toho, jaký člověk je, ale kvůli svému silnému prožitku, který jsme s ním měli,“ upozorňuje na úskalí nestandardního seznámení psychoterapeut Chába. I když třeba takové seznámení prostřednictvím kartářky je vlastně také dost vypjatá situace, nemyslíte?

Autor: Ilona Smejkalova pro DENÍK ŽENY

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky