Můžu na internetu potkat životní lásku?

Nechci vypadat jako staromilec nebo škarohlíd, ale já na seznamování po internetu moc nevěřím. Jsem přesvědčena, že k tomu, aby se mohl mezi dvěma lidmi zrodit kloudný milostný vztah (a je jedno, jestli ten vztah vydrží jednu noc nebo padesát let), musí především přeskočit jiskra. Jiskra čistě fyzického rázu. A taková jiskra – podle mého názoru – může přeskočit pouze a jedině mezi dvěma živými lidmi. Skutečně si neumím představit, že by mohla přeskočit jiskra mezi živým člověkem a nějakými shluky písmenek v elektronické poště, eventuálně mezi živým člověkem a jakousi fotografií ve formátu jpg.

Další důvod mé skepse ohledně internetového seznamování je ryze empirický. Ze všech šťastně zadaných dvojic, které znám, se ani jedna jediná neseznámila po internetu. Většina z nich se seznámila ve škole, v hospodě, v kavárně, na večírku, na oslavě narozenin nebo v práci. Zkrátka v prostředí, kde není těžké toho druhého nezávazně oslovit, flirtovat a neformálně se oťukávat, aniž byste tomu hned museli říkat „první rande“.

Pochopitelně, já vím. Většina lidí, kteří se pokoušejí seznamovat po internetu, tak činí z nedostatku jiných příležitostí. Třeba proto, že do školy už dávno nechodí, v práci se žádný vhodný protějšek nevyskytuje a na oslavách a večírcích, které navštěvují, jsou všichni dávno zadaní. (A upřímně řečeno: kdybych zničehonic ovdověla nebo se rozvedla, nebyla bych na tom s hledáním nového partnera o moc lépe.) Ale stejně jsem přesvědčena o tom, že na internetové seznamce můžete najít tak maximálně vtipného parťáka na emailové dopisování. Když se pak pokusíte svou jiskřivou virtuální konverzaci přesadit do hmatatelnější půdy, nejspíš zjistíte, že feromony toho druhého s těmi vašimi prostě nejdou do páru. Něco tak intimního se totiž online zkrátka zjistit nedá. (Vzpomínám si na jednoho svého kamaráda, chytrého a velmi dobře situovaného téměř-čtyřicátníka, který se marně pokoušel o internetové seznámení celá léta. A získal tak spoustu skvělých virtuálních kamarádek. Svou nynější veskrze skutečnou partnerku ovšem potkal na služební cestě do Nového Města na Moravě.)

Když se mě někdo ptá, jestli se mi líbí, kupříkladu, Brad Pitt, odpovídám: Nevím. Abych totiž zjistila, jestli se mi nějaký muž líbí, potřebuji vědět nejenom jak vypadá, ale taky jak mluví, čemu se směje, jak voní, jak se drbe za uchem a v neposlední řadě – jestli se mu líbím já. (To poslední je ostatně vůbec nejdůležitější a za úplně nejpřitažlivější vlastnost u jakéhokoli potencionálního protějšku pokládám takové to zablesknutí v očích, ze kterého mohu vytušit, že by to eventuálně šlo).

A to všechno nikdy, nikdy nemůžete zjistit z obrazovky počítače. Takže už ho, prosím, vypněte a jděte někam mezi lidi.