Libuše: Manžel ji tak dlouho podváděl, až ji přivedl k onkologickému onemocnění

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Každá mužská duše touží být zdrojem nového života. Muž má geneticky zakódováno rozsévat své sémě, což je dáno i evolučně. Jejich názor, že svět není monogamní, určitě rozlítí nejednu ženu. Kde je však míra únosnosti? A mají to všichni muži takto stejně nastaveno? Přečtěte si skutečný příběh Ladislava a jeho neutuchající touhy po novém životě, které přivedly jeho ženu až k onkologickému onemocnění.

V galerii najdete tipy na to, co stihnout do padesátky.

Když si Libuše před pětačtyřiceti lety brala Ladislava za svého zákonného manžela, myslela si, že je to sňatek navždy, z lásky, pevný a stabilní. Tento model měla nastavený z domova. Její rodiče spolu žili v poklidném a harmonickém manželství s občasnými přeháňkami více než půlstoletí.

První roky manželského života byly vcelku poklidné, brzy se jim narodilo první dítě – dcera Iveta. O čtyři roky později se Ladislav dočkal vytouženého syna Kamila. Manželský život prosperoval, Libuše nepojala nikdy žádné podezření k nevěře. Pozdní příchody, přesčasy, školení, druhá práce, to vše brala Libuše tak, že se její manžel obětuje pro rodinu. Snažila se udržet chod domácností tak, jak Ladislav vyžadoval a očekával. Na děti byla sama, rodinné dovolené končily každým rokem stejně – nejelo se nikam. Protože je přece práce… „Máme dům, co bys čekala? Nemůžeme si dovolit jezdit někde po tramtárii. Dům potřebuje zvelebovat. Zahrada není hotova.“ Libuše slyšela rok co rok z úst svého manžela stejná slova.

A tak běžel rodinný život. Libuše trávila s dětmi čas výhradně sama. Udržovala domácnost. Snažila se mít vždy připravenou teplou večeři. To kdyby se náhodou manžel vrátil z práce dříve, často se ale nevracel vůbec. Aby svůj volný čas vyplnila, začala navštěvovat kurzy šití. Tenkrát se šilo hodně z časopisu Burda. Naučila se stříhat, šít, vyšívat, plést. Obě její děti chodily jako z módního časopisu. Z jedné zimní bundy pro dceru měla obzvlášť velkou radost. Nejenom, že na ni sehnala perfektní látku v kvalitě a barvě, která za dob hlubokého socialismu nebyla jen tak někde k mání, ale dostala také ze západního Německa výjimečný střih. Bundu šila dlouhé dva měsíce. Dcera v ní udělala velkou parádu. V tu dobu ještě Libuše netušila, že právě bunda sehraje v jejím životě velmi smutný příběh.

Ten smutný příběh se odehrál jednoho zimního odpoledne, kdy z osobního vlaku vystoupila velmi výstřední dáma s vyčesaným drdolem, v mini sukýnce, za ruku vedla holčičku, která měla na sobě bundu, kterou Libuše ušila pro svou dceru Ivetu. Libuše, která pracovala v té době na vlakovém nádraží, jako drážní pracovnice musela vyjít k vlaku. Ze starorůžové bundy nespustila oči. Byla si na sto procent jistá tím, že je to ona bunda. Počítala minuty do skončení pracovní doby, aby se mohla podívat na půdu, kde malé oblečení svých dětí odkládala. Vyhrabala pytel se zimními věcmi. Jaké však bylo její zděšení, když zjistila, že polovina skoro všech věcí chybí.

Libuše ten večer zažívala muka. Byla opět sama doma, začala si dávat indicie dohromady, vzpomínala na anonymy, které jí domů chodily, ona je trhala a házela do koše s tím, že je to jen hloupá závist. Následující den udeřila na manžela. Chtěla vysvětlení, kam se poděla starorůžová bunda a proč ji včera měla na sobě úplně cizí holka. Ladislav nezapíral, suše se doznal, že žije de facto dva paralelní rodinné životy. Má nemanželskou dceru, která se narodila dva roky po synovi Kamilovi.

Libuše se snažila problém vyřešit, nechtěla přijít o svou rodinu, kterou tolik let budovala. Ladislav však nic měnit nechtěl. Tak, jak žije, mu plně vyhovuje. Bude se se svou druhou rodinou dále stýkat a nehodlá na tom nic měnit. Libuše se trápila, přestala jíst, chodila jako mátoha. Zhroutil se jí celý svět. Přišla o všechny ideály, iluze, nechtělo se jí žít. Ale byly tady děti, pro které musela jít dál.

Děti to také neměly jednoduché. Na otce silně fixovaný jedenáctiletý syn Kamil nechápal, co se děje, proč se rodiče hádají. Proč má otec cizí dítě. Pro dospívající dceru to byla také složitá situace. Soužití se změnilo v peklo. Libuše chřadla nejen na duši, ale také těle. Zanedlouho jí bylo diagnostikováno onkologické onemocnění. Po složité operaci a léčbě ozařováním byla v rekonvalescenci u svých rodičů. O syna se staral Ladislav, dcera byla na střední škole a byla víceméně soběstačná. Za nějaký čas se vrátila domů za dětmi. Vše už ale bylo jiné. I když se Ladislav po čase vrátil, důvěra byla jednou pro vždy narušena.

A jak je to dnes? Oba žijí odděleně, jsou stále manželé. S nemanželskou dcerou si Ladislav nerozumí, nestýkají se. Stejně tak, jako s její matkou, na kterou velmi zanevřel. Postavil si dům na samotě, Libuše za ním občas přijela, uklidila, uvařila. Samotářský život se mu zalíbil. Libuše v tom jiný důvod po těch letech trápení neviděla, respektive vidět nechtěla.

To ale není konec příběhu z jednoho života nešťastné ženy. Příběh se opakoval. Ladislav si v pokročilejším věku pořídil ještě jedno nemanželské dítě. Dceru Karolínu. Údajně neodolal přání místní svobodné matky, která zatoužila po potomkovi právě s Ladislavem. Dnes mají manželské děti 44 a 40 let. Nemanželská dcera Kateřina 38 let a Karolína je třináctiletá školačka.

A jak vypadá „manželský“ vztah nyní? Libuše rezignovala. Je ráda, že přežila těžkou nemoc. Ladislav občas přijede, pomůže kolem domu, připraví dřevo na zimu, odveze si vyprané a vyžehlené prádlo a teplé jídlo. Libuše si na tento život už zvykla a měnit už teď nic nebude. Někde v hloubi duše pořád žije s iluzí spokojeného manželství po vzoru svých rodičů.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky