Můj přítel nechce mít děti.

Máte pravdu. Váš problém je velký, bolestivý, a v podstatě tragicky neřešitelný. Víceméně všechny nabízející se varianty jsou špatné. Zůstat s přítelem, kterého milujete, a riskovat, že s ním budete bezdětná a nešťastná? Nebo se stát zoufale uhoněnou svobodnou matkou? Případně pustit přítele k vodě, čekat na někoho, kdo bude k otcovství svolnější, a riskovat, že zůstanete bez dítěte i bez muže? A pak na prahu čtyřicítky jít na umělé oplodnění nebo loudit sperma od kamaráda?

Ano, všechna tato bolestivá dilemata byste musela zvažovat, kdyby vám bylo asi tak o deset let víc.

Ale vám je teprve sedmadvacet! Kdyby to přes obrazovku počítače šlo, chtěla bych vás popadnout za ramena a pořádně s vámi zatřást. Než vám skutečně začnou hlasitě tikat biologické hodiny, máte ještě čas vystudovat jednu vysokou školu, procestovat pár kontinentů, začít novou kariéru nebo si (ano, i to se může stát) najít nového přítele. Hláška o tom, že „v sedmadvaceti nejste nejmladší", spolehlivě dožene ke skřípání zubama každou ženu, která řeší stejný problém jako vy, jenže v pětatřiceti.

Takže moje rada je v tomto případě úplně jednoduchá: Váš přítel má pravdu. Taky si myslím, že v osmadvaceti je na rodičovství trochu moc mladý. (Stejně jako vy.) Ostatně, pokud někdo v běžné konverzaci používá výrazy jako „nebezpečný hnusný svět na pokraji mravního zániku", pak asi nebude na otcovství dost zralý nikdy. Takže hlavně dál polykejte antikoncepci a občas si zkuste vyrazit ven sama, bez svého mravního filozofa: zjistíte, že ve vaší věkové kategorii muži ještě rozebraní rozhodně nejsou.

S rébusem jménem „já chci dítě, on ne" se ale potýká i mnoho žen, které mají na mateřství opravdu nejvyšší čas. Touha po dítěti je totiž často nutí setrvávat ve vztahu, který funguje jenom jakž takž. A některé z nich ve finále zjistí, že jejich partner, který se pořád tak nějak necítil zralý na dítě, ve skutečnosti jenom nechtěl mít dítě s nimi: to když po letech nemastně neslaného přešlapování na místě náhle odsviští zakládat šťastnou rodinku se svou sekretářkou, masérkou či jinou osobou, která původní partnerce (pochopitelně) nesahá ani po kotníky.

Nemluvím už vůbec o všech těch krásných, úspěšných, společensky oblíbených a sebevědomých ženách, které po třicítce nemají vůbec žádného partnera a definitivně se smiřují s údělem budoucí svobodné matky (ať už otcem bude náhodně vybraný „objekt", kamarád nebo anonymní dárce ze spermabanky).

Tady je každá rada fakt drahá.

Nicméně - a naštěstí - život nám v podobných situacích často přináší nečekaná řešení ve chvíli, kdy bychom to opravdu nečekali. Tak třeba moje kamarádka Lucie. Vystudovala sociální práci a naprosto ji pohlcovala její dobročinná kariéra: věnovala se uprchlíkům z bývalé Jugoslávie, delikventní mládeži, žadatelům o azyl. Téměř každý večer pak po barech hledala životní lásku (Lucie byla vždycky maximalistka) a nacházela obvykle jen neuspokojivé vztahy na jednu noc. Bylo jí už třicet čtyři, všechny její kamarádky měly děti a Lucie se postupně smiřovala s budoucností osamělé, životem otřískané charitativní harcovnice.

Pak jednou odjela na dvoutýdenní dovolenou do bývalé Jugoslávie. Vrátila se až za půl roku a byla 1) vdaná, 2) těhotná, 3) neuvěřitelně šťastná. Životní lásku našla tam, kde ji opravdu nehledala - v nevábném paneláku v jednom provinčním srbském městečku. Její Goran kvůli ní opustil rozvětvené příbuzenstvo i dobře placenou práci. Dnes (a jsou to necelé tři roky od té osudné cesty), mají dvě děti, bydlí v Praze a do Srbska jezdí na dovolenou.

Takže: hlavně žádná zoufalá řešení. Máte ještě spoustu času, abyste našla řešení, které nebude zoufalé, ale skvělé.

P.S. Lékaři už dnes mají metody, jak předem zjistit, v jaké kondici jsou vaše vajíčka a do jakého věku budete moci otěhotnět. Takže se informujte u svého gynekologa: vědomí, že vám zbývá třeba ještě sedm nebo deset let času, vás určitě aspoň trochu uklidní.