Můj přítel nechce mít děti.

Začnu příběhem ze života. V domě, kde jsem kdysi bydlel, žila rodina, říkejme jim třeba Votrubovi. Otec, matka, dvě dcery. Pana Votruby mi bylo vždycky líto, protože u něj doma byl matriarchát jak v časech mladšího paleolitu. Všechno se točilo kolem holek, které byly od puberty vedeny k tomu, aby se rychle vdaly a měly děti, protože v tom je přece podstata našeho bytí, že? A holky se skutečně činily - i když s těmi vdavkami to tak úplně nevyšlo. Z jedné se stala svobodná matka, druhou manžel opustil brzy potom, co porodila. Pan Votruba tedy žil v bytě s manželkou, dcerami a jejich dcerami a bylo tam estrogenové dusno jako v domě doni Bernardy. Všechno se točilo jen a jen kolem dětí a pan Votruba, který se zbytkem rodiny nesdílel názor, že veškerý smysl života je v plození a vychovávání potomků a v řečech o plození a vychovávání potomků, se stal trubcem, který se hodí leda tak k tomu, aby jednou za měsíc přinesl výplatu. Než se ten chudák stačil uchlastat, umřel na rakovinu plic, protože v zoufalé snaze vyhýbat se všem svým satoriím, seč to jde, chodil často kouřit na balkon.

Proč tenhle příběh vyprávím? Protože mi, slečno Aneto, přijde, že ve své touze po dítěti jste ochotná jít přes mrtvoly a jste na nejlepší cestě stát se karikaturou manželky a matky podobně jako všechny dámy z Votrubovic rodiny. Chcete-li poradit „fintu“, jak svého přítele dostrkat tam, kde ho chcete mít, a omlouváte-li se bonmotem Haliny Pawlowské, že „zoufalé ženy dělají zoufalé věci“, přijde mi to vážně už trochu patologické. Vy si ale nejspíš myslíte, že váš mateřský pud je posvátný a touha mít dítě hned teď a v podstatě s kýmkoli je natolik ušlechtilá, že vás předem vyviňuje z důsledků jakéhokoli úskoku.

Před lety jsem viděl americký film Jak přicházejí sny (What Dreams May Come). Je o ženě, která přišla nejdříve o dvě děti a za několik let o muže. Se smrtí dětí se jakž takž nakonec vyrovnala, ale když zemřel manžel, trápila se pro něj a nakonec spáchala sebevraždu. Dlouho se mi nedařilo vytěsnit kacířskou myšlenku: pochopil jsem správně, že ta žena měla radši svého manžela než děti a nestyděla se to sama sobě přiznat? Po čase mi to vysvětlila kamarádka, psychiatrička, která žije patnáct let ve Spojených státech. To, co mi řekla, mě zaskočilo: Evropanovi to přijde nemorální a proti přírodě, ale v americkém civilizačním okruhu je naprosto běžné, že citové pouto mezi manželi bývá silnější než mezi rodiči a dětmi. Důvod? Prevence před traumatem z osamění. Je totiž přijatelnější citově se připoutat ke svému partnerovi, s nímž se chystáte strávit celý život, než k dětem, které vás jednou opustí.

Zajímalo by mě, slečno Aneto, k čemu vám váš přítel bude jako manžel. Vybouření už přece jste, jak píšete, takže se vtírá myšlenka, že ho potřebujete jen jako dárce spermií a živitele. A třeba budete mít štěstí a přítel tuhle roli trpně přijme. Jenže co až jednou vaše společné děti odejdou z domu? Možná pak pošlete do Kafe.cz další dopis: „Vážená redakce, stojím před velkým rozhodnutím a chtěla bych slyšet i nějaký nezávislý názor zvenčí. Snad mi pomůžete vy. Mám si najít milence? Cítím se vedle svého muže sama, už spoustu let se mnou nemluví, celé dny jenom stojí na balkoně a kouří jednu cigaretu za druhou...“

Radu pro vás vlastně žádnou nemám. Myslím, že rad a „fint“, jak ze svého přítele udělat trubce, najdete dost v diskusních příspěvcích. Proto bych poradil spíš jemu: Dejte si pozor na ženské, které už dopředu počítají s tím, že budou dělat zoufalé věci.