Darja Nečasová
Darja NečasováDvaatřicetiletá nezávislá novinářka, která má muže a dvě malé dcerky. Stará se také o rodinného rotvajlera, pokud jí zbyde trochu volna, ráda plete a háčkuje.

„Dělá si ze mě služku!“ Velmi dlouho jsem si naivně myslela, že výše zmíněná věta se ve skutečném životě nevyskytuje. Domnívala jsem se, že podobná klišé pronášejí jenom postavičky z trapných kreslených vtipů z Dikobrazu. Anebo hrdinové normalizačních televizních inscenací, obývající hnusné panelákové byty, olepené hnědou vzorkovanou tapetou.

Typicky ženská věta…

To jsem si tedy myslela – dokud jsem se nepřistihla, že inkriminované věty pronáším já sama. Tedy, obvykle se snažím najít pro to poněkud víc „cool“ formulaci, abych si nepřipadala jako hrdinka televizní komedie ze 70. let. Na podstatě sdělení se tím ovšem nic nemění. Zjistila jsem také, že tuto stížnost mají ve více či méně vyhrocené podobě ve stálém repertoáru snad všechny moje vdané či zadané kamarádky – liší se snad jen v tom, v jakém poměru v jejich hlase zaznívá rozhořčení a rezignace. Že „její muž doma nehne ani prstem“, říká Monika, jejíž manžel se k jejich třem společným dětem poprvé odvážil přiblížit až v době, kdy samy uměly chodit na nočník. A to samé ale tvrdí i Renata, jejíž muž – přispěchav v šest večer z náročného zaměstnání v reklamní agentuře – převezme veškerou péči o jejich dvojčata, zatímco Renata odskotačí do fitka. To samé přes kopírák říkává i Ivanka, jejíž přítel vaří pro návštěvy báječné mexické večeře, ovšem když návštěva odejde… A říkala to (patrně z úcty k tradici) i moje babička, která trpěla tak těžkým revmatismem, že občas skutečně nemohla pohnout ani prstem a děda vykonával veškeré domácí práce…

Jak vypadá „prstohnutí“?

„Nehnutí ani prstem“ může mít nejrůznější podobu. Talíř od snídaně, zanechaný na stole, zatím co by přece stačilo vložit ho do myčky na nádobí. Koupené, ale nepřimontované tyče na záclony, které už půl roku překážejí v koutě. Manžel, který kamarádovi pomáhá se stěhováním kompletního zařízení čtyřpokojového bytu, ale doma nemůže přešoupnout ani jedinou skříňku (při stěhování toho kamarádova bytu si namohl záda, takže teď heká v posteli). Manžel, který se doma moc nezdržuje, anebo manžel, který se doma zdržuje v jednom kuse (na gauči).

Málokterý chlap je ovšem takový zloduch, že by se vědomě rozhodl: „Tak, a teď si ze své ženy udělám služku (a pak se zmocním světových zásob ropy a stanu se pánem světa, cha cha!)“ Pravou příčinou pocitu, že ten druhý „nehne ani prstem“, jsou obvykle rozdílné představy o tom, jak by takové prstohnutí mělo vypadat. Nenechat na podlaze v ložnici válet špinavé páchnoucí tričko? Anebo to tričko vlastnoručně provést celou trasou „koš na špinavé prádlo – pračka – šňůra – žehlicí prkno – skříň“? (Pravda, většina manželek, co znám, by se spokojila s tím, kdyby jejich protějšek trefil aspoň do té první zastávky.)

Jsou chlapi čuňata, nebo jim křivdíme?

Častým problémem taky bývá rozdílná psychická odolnost vůči špíně. Zatímco jeden nemůže v klidu sledovat televizi, když ví, že půl metru před ním na koberci leží pouhým okem nerozeznatelné smítko, druhý by byl v pohodě, i kdyby se před ním vyprázdnil kontejner s odpadky. Je jasné, že ten druhý to neviditelné smítko nesebere,

„Mužský a ženský pohled se v tomto směru diametrálně rozcházejí.“

což ve výsledku bude interpretováno jako další „nehnutí prstem“.

Že mužské a ženské pohledy na věc se v tomto směru opravdu diametrálně rozcházejí, dokládá jeden můj jinak velmi rozumný a pokrokově smýšlející kamarád. Když jsem mu sdělila téma, o kterém se chystám psát, hluboce se zamyslel a prohlásil, že nezná nikoho, koho by se to týkalo. A dodal: „Zato znám spoustu lidí, kteří to mají naopak. Nechystáš se psát něco na téma Moje žena si ze mě dělá poskoka?“