Můj muž pořád jen kritizuje, jak vypadám!

Je to chlap. Neví, co mluví.

Existují muži, jejichž největším potěšením je cupovat partnerčino sebevědomí na malé kousíčky (obvykle proto, že sami žádné nemají). Věty typu „Koukni se na sebe, jak zase vypadáš,“ používají jako neselhávající zbraň, se kterou spolehlivě zasáhnou cíl (vás). Doufejme, že ten váš k nim nepatří, protože s takovými se dá žít jen do chvíle, než se rozhodnete vzít si to sebevědomí zpátky. Doufejme, že ten váš k nim nepatří také proto, že kopání do vašeho sebevědomí bývá jenom první fáze; v té druhé začne kopat do vás, a to doslova.

Existují také muži (a těch je, myslím, většina), kteří si prostě vůbec neuvědomují, že jakýkoli kritický komentář na adresu našich proporcí, velikosti našeho pozadí, popředí, nosu či jiných částí těla má na nás stejně zdrcující a výbušné účinky jako nukleární bomba. Přesně tytéž účinky, jakých byste u něj dosáhla tím, kdybyste kritizovala jeho řidičské schopnosti, výši jeho platu nebo halabala přišroubovanou poličku v koupelně. Oni ty své výroky jako „Ty ses nám ňák zakulatila“ nebo „Pocem, ty můj macku“ mohou myslet jako dobromyslnou herdu do zad, nebo dokonce jako pochvalu (!). Emocionální smršť, která po nich následuje, je zcela mimo jejich chápání.

Dvojí život, dvojí skříň

Já jsem se svým mužem, pokud jde o můj vzhled, během let uzavřela nevyřčenou dohodu. Vedu dvojí život. Mám dvě půlky skříně. Během jednoho dne mohu vypadat jako dva zcela různí lidé.

Existují muži (a těch je, myslím, většina), kteří si prostě vůbec neuvědomují, že jakýkoli kritický komentář na adresu našich proporcí, velikosti našeho pozadí, popředí, nosu či jiných částí těla má na nás stejně zdrcující a výbušné účinky jako nukleární bomba.
Můj muž totiž z duše nesnáší, pokud jde o oblečení, boty, líčení a účesy, všechno, co je jenom trochu zajímavé, nápadité, výstřední nebo naopak, jak říká, „dámičkovské“. To, co mě připadá zajímavé, jemu připadá divné. Co se mi zdá úchvatné a výstřední, on považuje za vhodné na maškarní bál. Byl by nejšťastnější, kdybych celý život trávila v džínách, teniskách, culíku a mikině. Ale to nemůžu a ani nechci.

Takže když odcházím do práce, nebo jdu pařit s kamarádkou, nebo jdu třeba nakupovat vánoční dárky, jsem za dámu, nebo za femme fatale, nebo za rádoby avantgardní umělkyni s dlouhou šálou. Pak přiběhnu domů a rychle se přestrojím za veselou sportovní maminku a manželku, která na nějaké módní úlety nemá čas ani náladu.

A je klid. A nikdo mě nekritizuje.

Jenom mám obavy, kdy se mě manžel začne ptát, komu patří ta spousta divného oblečení, které nám někdo nastrkal do skříně.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Hanky blog: Seznamovací víkend

Jak už jsem zmínila, mimo „speeddating“ jsem se zúčastnila také seznamovacího víkendu. Ne že bych byla takový dobrodruh a řekla si „to je dobrý,…