Můj muž pořád jen kritizuje, jak vypadám!

Nic mu není dost dobré. Nelíbí se mu barva vašich vlasů (odstín Hořící Národní divadlo), kterou jste vytvořila invenční směsí peroxidu, fosforu, plutonia, napalmu a cyklonu B, má výhrady vůči vaší decentní, mlaštivě olejnaté šarlatovofialovobordótyrkysové rtěnce, dovolí si vyjadřovat pochyby o vašem jemném, dívčím mejkapu (typ Marfuša chce ženicha NOW!), jehož váha vám prověšuje pleť na obličeji natolik, že před sebou kožní záhyby musíte vézt na stavařském kolečku (naštěstí v tomto případě je úplně jasné, že je prostě jen neobjektivně zaujatý - jednou vám chtěl totiž poděkovat za večeři pěstí do obličeje a poté, co se mu do vašeho mejkapu zabořila paže po loket - a stále nedokázal nahmátnout váš obličej -, dostal menší hysterák), má jízlivé poznámky vůči vašim sexy těsným bokovkám (jaký by mělo smysl odhalovat břicho, kdybyste žádné neměla? - ne, teprve když se váš elegantně ostryjovaný pivní pupek vábně přelévá přes okraj kalhot a při každém kroku špekovitě počvachtává, máte jistotu, že zaslouženě přitahujete zraky všech mužů v široširém okolí), kritizuje vaše modely od Karla Lagerfelda, distribuované do naší republiky sítí značkových vietnamských tržnic, dovolí si nadhodit, že plastové plážové pantofle s patnácticentimetrovým podpatkem a gigantickými umělohmotnými květy možná nejsou tou pravou obuví na slavnostní návštěvu opery (jako by tomu liška Bystrouška rozuměla) a dokonce kysele zahlíží i na vaše umělé deseticentimetrové rudozelené nehty se stříbřitým popraškem (hlavně ve chvíli, kdy jeden vyloví z polévky). Prostě se do vašeho pečlivě sladěného, citlivě moderního a přitom nevtíravě konzervativního vzhledu naváží v jednom kuse.

Ale vy víte, čím to je. Ten chlap prostě a jednoduše nemá vkus (a taky nechápete, co má najednou proti žraní umělé hmoty - to si nikdy v hypermarketu nekoupil buřty, máslo nebo jogurt?).

Takže co s tím? Měla byste dovolit, aby jeho názor doputoval k vašemu sluchu? Měla byste se nad sebou zamyslet? Zhluboka vydechnout a bez emocí přezkoumat jeho připomínky? Pokusit se na sebe podívat jinýma očima a pouvažovat nad tím, jestli se vlastně svým zjevem náhodou neztrapňujete?

Nikdy!

To, jak je oblékáte, jak vypadáte, to není jen váš unikátní styl, pro který vás obdivují milióny lidí na celém světě (tou zakyslou babou Horáčkovou odnaproti počínaje a solipsisticky zákeřnou prodavačkou v masně konče) - to jste přece vy sama, to je celá vaše jedinečná osobnost, to je zhmotnění vaší duše, zářivý pramen sebevyjádření, který zurčivě tryská přímo z pulsující dřeně vašeho jáství. Copak chcete sama sebe zaprodat kvůli nějakému buranovi, který si myslí, že mrkváče vyšly z módy v osmdesátých letech?

Jenže nějak to řešit musíte. Máte přece odpovědnost za váš kvalitní, plnohodnotný, obapolně obohacující vztah. Když už na to ten blbeček kašle.

Takže co uděláte?

V románu Edgara Wallaceho Mrtvé oči Londýna, který jste jistě četla, neboť patří spolu s Babičkou Boženy Němcové, Kyticí Karla Jaromíra Erbena a Rukou doktora Fu-Manchu Aloise Jiráska k základním kamenům českého národního písemnictví, je popsán osud muže, kterého jeho nepřátelé nezabili, ale radikálně mu omezili vjemové vnímání okolního světa. Vypíchli mu oči, bezprostředně u uší vystřelili z brokovnice (a zbavili ho tak sluchu) - dokonce mu i odřezali konečky prstů, aby vyloučili možnost poznávat prostředí hmatem. Ale abychom si rozuměli úplně jasně: toto řešení vám pochopitelně nedoporučuji. Je nechutné, zvrácené, zavrženíhodným způsobem drastické, odporně brutální a příliš časově náročné.

Bude stačit, když toho parchanta prostě zabijete.