Jeho neustálé mluvení a nesmysly mi nedávají spát. Vše začalo pomalu. Pavel byl vždy trochu upovídaný, ale po několika letech manželství se jeho povídání změnilo v neustálý proud slov, často bez souvislostí. "Víš, že kočky umí předpovědět zemětřesení?" zeptal se mě jednoho dne u snídaně. "Opravdu?" odpověděla jsem, zatímco jsem míchala kávu. "Ano, a myslím, že bychom měli začít chovat kočky. Možná deset nebo patnáct," pokračoval s naprosto vážnou tváří. Na začátku jsem to brala s humorem. Ale Pavlovy nápady a povídání se stávaly čím dál tím bizarnějšími. "Musíme přestěhovat ložnici do sklepa. Tam je nejčistší vzduch," prohlásil jednoho večera. Jeho slova mi začala lez na nervy. Některé dny jsem nemohla vydržet v jedné místnosti s Pavlem déle než pár minut. Jeho neustálé mluvení mi znemožňovalo soustředit se na cokoliv.

Nemůžu takhle žít

Navrhla jsem mu, aby navštívil lékaře, ale odmítl. "Není se čeho bát, Martino. Já jsem v pořádku. To ty přeháníš," řekl mi a pokračoval ve svém monologu o tom, jak bychom měli začít vyrábět domácí sýr. Návštěvy rodiny a přátel se staly noční můrou. Pavel je přehlušoval svými nesmysly a já jsem cítila, jak se propadám do propasti rozpaků a studu. Moje sestra mi jednou po návštěvě řekla: "Martino, s Pavlem není něco v pořádku. To není normální." A pak přišel den, kdy jsem to už nevydržela. "Pavel, prosím, musíš s tím něco udělat. Nemůžu takhle žít," prosila jsem ho se slzami v očích. Pavel se na mě podíval překvapeně. "Martino, já... já nevěděl, že to je tak vážné." Nakonec souhlasil s návštěvou lékaře.

Udělali jsme dobře

Diagnóza byla šokující – manická fáze bipolární poruchy. Léčba začala, ale já jsem už cítila, že je příliš pozdě. Od lékaře jsem věděla, že tuto manickou fázi za čas vystřídají fáze depresí. Přestože jsem Pavla milovala, už jsem s ním nemohla být. Bylo to pro mě příliš bolestivé, příliš vyčerpávající. Rozhodla jsem se odejít. Když jsem sbírala věci, Pavel mě objal. "Promiň, Martino. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo takhle."
"Já taky ne, Pavle. Já taky ne," odpověděla jsem s pláčem. Zůstali jsme přáteli, každý z nás začal žít nový život. Mně se ulevilo, Pavel se úspěšně léčil, jezdil do lázní, docházel na psychoterapii, našel si přátele s podobnou diagnózou. Občas se vídáme a i když náš rozchod byl bolestný a dlouho jsme se z něj oba nemohli vzpamatovat, shodli jsme se, že jsme udělali dobře.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.