Můj muž je o 30 let starší než já!

S tím jste přece musela počítat.

 

Fajn, tak co to tady dneska máme? Můj muž je o třicet let starší než já. Aha. Jasně. No to bude hračka. Hlavně musíme postupovat metodicky. Začněme tím, že stanovíme věk pisatelky. Pochopitelně vyjdeme z toho, že ŽÁDNÁ žena NIKDY neprozradí, kolik jí ve skutečnosti je. Ale ani nemusí. Stejně jako u všech ostatních věcí, i tady v tom jsou ženy dokonale průhledné. Dokonce ještě víc - jsou vypočitatelné. A to doslova. Na stanovení reálného věku (ostatně stejně jako na jakékoliv jiné ženské chování) existuje matematický vzorec. X rovná se průměr roků, které si žena ubírá (číslo, které se s přibývajícím věkem exponenciálně zvyšuje), za y dosadíme počet kilogramů mejkapu naplácaného na ksicht, z je koeficient nevhodného mladického oblečení, dále započítáme odmocninu z počtu vrásek na krku (tzv. Želví konstantu) a nesmíme zapomenout ani na nechvalně známý Vollmerův Hihňavě-Diblický faktor. No a po dosazení všech těchto hodnot nám s nezpochybnitelnou jistotou vyjde, že pisatelce tohoto dopisu je 94 let. Což znamená, že jejímu partnerovi je 124.

Milá pisatelko, teď už naprosto přesně chápu, v čem je váš problém. V sexu. Máte ho moc. To sexy vrásčité, seschlé tělo se zsulcovatělými svaly a čvachtajícími tukovými záhyby na vás doráží dnem i nocí jako mumifikovaná veverka nadopovaná Redbullem, ten rujný scvrklý hřebec nedá vašemu kardiostimulátoru vydechnout ani na pikosekundu a jako neúnavný buchar… Dobře, dost černého humoru. Co se týče vašeho skutečného problému, má drahá, musím jen říct: S tím jste přece musela počítat. Je všeobecně známo, že s postupujícím věkem se staří lidé čím dál více noří do své minulosti a hranice mezi vzpomínkami a realitou se jim stírají. Což může být u někoho, kdo se narodil v tom samém roce jako dva slavní velmistři českého krváku, Josef Váchal a Antonín Zápotocký, a je dokonce o celých jedenáct let starší než proslulý vynález bratří Lumierů (mám pochopitelně na mysli ruchadlo) docela prekérka. Dokážu si představit, že v takovém stavu je třeba i obyčejná cesta na poštu pro důchod problém:

Chápu v čem je váš problém. V sexu. Máte ho moc. To sexy vrásčité, seschlé tělo se zsulcovatělými svaly a čvachtajícími tukovými záhyby na vás doráží dnem i nocí jako mumifikovaná veverka nadopovaná Redbullem nedá vydechnout ani na pikosekundu.
Začne to už v tramvaji, kde se váš manžel řidiče neustále dotazuje, jestli má dost páry. Vzápětí napadne jakéhosi manažera s mobilem a s výkřikem „Bezdrátový telegraf je ďáblův vynález!" mu rozšlape přístroj na iPlacku. Když s ním rudá studem vystoupíte o dvě stanice dřív a odvlečete ho do metra, hluk projíždějí soupravy ho rozruší tak, že holí rozbije informační tabuli MHD s řevem „Zachraň se, kdo můžeš, Vesuv opět procitl!" (to se zřejmě přihlásila o slovo vzpomínka na erupci z roku 1906 - jenže nesmíme zapomínat, že v té době byl Vesuv z geologického hlediska ještě mladý a také věci se v pubertě po nocích dějí každému z nás). Když vystoupíte z metra, je problémem i těch pár metrů k poštovnímu úřadu - hlavně proto, že váš manžel odchytí procházejícího policistu a horlivě mu bonzuje kolem projíždějící auta, že nejezdí předepsanou rychlostí 10 km/h. A tak dále. O takových věcech jako že si myslí, že Tibet je stále ještě svobodný (ne, nemá ani tušení, že se už dávno provdal za toho samolibého šikmookého štramáka a je s ním svázán poněkud komplikovaným poutem - viz jiná část našeho seriálu, Poprvé mě zmlátil ještě před svatbou), žije v představě, že Belgičanky nemají právo volit (ještě v roce 1902 zamítl belgický parlament přiznat ženám volební právo - a naopak ho přiznal šimpanzům a těm tabulkám lahodné belgické čokolády, které se vykázaly dostatečným kvocientem oříšků) a o Jamesi Bluntovi se váš muž domnívá, že je to Gustav Frištenský (tady mu ovšem může být omluvou zarážející podobnost obou performerů). Krátce a dobře: váš partner se nonstop, v jednom kuse a furt chová jako neřízená střela.

O Jamesi Bluntovi se váš muž domnívá, že je to Gustav Frištenský (tady mu ovšem může být omluvou zarážející podobnost obou performerů).
Jak z toho ven? Jak s takovým člověkem vůbec žít? Neustále, něžně a se svatou trpělivostí mu dokolečka připomínat pravdu? Ha ha. Pravda - jako obvykle - nic neřeší. Naopak. Lžete, až se vám bude od huby prášit. Utvrzujte ho v jeho bludech a manipulujte s ním. Vymýšlejte si. Přijměte jeho verzi světa. Ponořte se zcela do jeho vesmíru - a náhle pochopíte, že život po jeho boku je tak nějak zajímavější, pestřejší a barvitější. A když se okolí bude vašemu, pravda, poněkud fantasmagorickému životnímu stylu posmívat? A připomínat vám, že by k tomu nikdy nedošlo, kdybyste si nevzala muže o třicet let staršího?

Kašlete na ně. Je to pravá láska a ta je nade všechno .

Navíc těch pár měsíců, než chcípne, už to nějak překlepete, ne?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek