Můj muž je dokonalý. Až moc.

Nejspíš nejsem jediná, kdo si po přečtení vašeho dopisu povzdechne: „Vaše starosti bych chtěla mít!" Totéž pravděpodobně často slýcháte i od svých kamarádek. Nejedna z nich vám dost možná navrhla, abyste si v praxi vyzkoušely „výměnu manželů".

Ostatně, i já jsem byla chvilku v pokušení nabídnout vám k zapůjčení jeden veskrze nedokonalý a zhusta poruchový mužský exemplář.
Ale pak jsem si to rozmyslela. S dokonalými muži mám totiž taky své (byť skrovné) zkušenosti. A jedno vím jistě: žít s nimi je stejně těžké jako s těmi průměrně nedokonalými.

Jednoho dokonalého muže jsem potkala, když mi bylo dvacet. Jemu bylo o dva roky víc, takže se dokonalým mužem vlastně teprve stával. A na mně si zkoušel všechny své zatraceně dokonalé fígle. Chodili jsme spolu asi půl roku, když začal rýsovat plány našeho budoucího rodinného domku (měl na to kvalifikaci - studoval architekturu). O víkendech mě bral na výlety do malebných údolí a rozkošných venkovských restaurací. A přitom básnil o tom, jak za pár let budeme takhle jezdit do přírody všichni čtyři - rozuměj on, já a naše dvě děti. V batůžcích na zádech si prý poneseme svačiny a čaj v termoskách... Netušil, chudák, že při každé z těchhle idylických vizí naší společné budoucnosti se mi hrůzou orosilo čelo. Nechtěla jsem bydlet v rodinném domku, nechtěla jsem hned tak mít děti, o přírodu jsem nestála a už vůbec jsem nechtěla pít cokoliv z termosky. Toužila jsem vysedávat v zakouřených pražských kavárnách a nočních klubech, vést nonšalantně intelektuální řeči, pít černou kávu nebo frankovku (jiné druhy červeného jsem tehdy neznala) a posmívat se lidem, kteří jezdí na výlety. (Nojo, tak mě teď napadá, že jsem dostala, o co jsem si koledovala - můj nynější manžel nás na výlet nevezme, jak je rok dlouhý, a když nějaký zorganizuju já, zúčastní se s neskrývaným přemáháním.)

Z mého studenta architektury se po našem rozchodu nejspíš stal dokonalý manžel někoho úplně jiného. Moje kamarádka Zdena se za dokonalého muže nicméně provdala. Jsou nerozluční. I po patnáctiletém soužití spolu vedou dlouhé noční hovory, které končí nad ránem (já, která od manžela uslyším v průměru dvě věty za večer, blednu závistí). Petr kvůli Zdeně přestal kouřit, naučil se pít víno a rozumět mu, rozešel se s několika kamarády, přestěhoval se, na rozjezd podnikání jí dal k dispozici své úspory a nechal se pokřtít. Na Zdenu ovšem začíná až příliš doléhat tíha obětí, které jí Petr složil k nohám. Když si chce někam vyrazit sama, má výčitky svědomí. A Petr jí to zrovna neusnadňuje: „A to mám tady sedět sám?" povzdychne si, když Zdena chce strávit večer s kamarádkami.

Dokonalého muže má taky moje známá Erika. Je tak dokonalý, že Erika si musela pořídit hned několik nedokonalých milenců, kteří mají hulvátské způsoby, neváží si jí a zanedbávají hygienu, aby se po jejich boku od manželovy dokonalosti odreagovala.

Zkrátka a dobře, dokonalí muži dokážou být stejně protivní jako ti nedokonalí. Jenže mají tu nevýhodu, že jim to člověk nemůže vytknout. Troufnete si je snad osočit z toho, že si moc často hrají s dětmi, že se vzorně starají o domácnost nebo že s příliš velkým nadšením plánují vaši rodinnou dovolenou?

Moje rada proto zní: přestaňte se trápit tím, že vám dává víc, než si zasloužíte. Manželství nejsou žádné závody. On k tomu, co dělá, jistě má své vlastní důvody. Zkuste brát jeho nadměrné kvality jako něco, co naopak vy shovívavě tolerujete. Asi jako kdyby sbíral elektrické vláčky nebo si doma lepil Eiffelovku ze sirek.

A minimálně jednou za týden si někam vyražte sama. Pokud je opravdu dokonalý, tak to přežije.