Můj muž je dokonalý. Až moc.

Navrhuji výměnu manželů!

Nejspíš nejsem jediná, kdo si po přečtení vašeho dopisu povzdechne: „Vaše starosti bych chtěla mít!" Totéž pravděpodobně často slýcháte i od svých kamarádek. Nejedna z nich vám dost možná navrhla, abyste si v praxi vyzkoušely „výměnu manželů".

Ostatně, i já jsem byla chvilku v pokušení nabídnout vám k zapůjčení jeden veskrze nedokonalý a zhusta poruchový mužský exemplář.
Ale pak jsem si to rozmyslela. S dokonalými muži mám totiž taky své (byť skrovné) zkušenosti. A jedno vím jistě: žít s nimi je stejně těžké jako s těmi průměrně nedokonalými.

Nejedna z nich vám dost možná navrhla, abyste si v praxi vyzkoušely „výměnu manželů".

Jednoho dokonalého muže jsem potkala, když mi bylo dvacet. Jemu bylo o dva roky víc, takže se dokonalým mužem vlastně teprve stával. A na mně si zkoušel všechny své zatraceně dokonalé fígle. Chodili jsme spolu asi půl roku, když začal rýsovat plány našeho budoucího rodinného domku (měl na to kvalifikaci - studoval architekturu). O víkendech mě bral na výlety do malebných údolí a rozkošných venkovských restaurací. A přitom básnil o tom, jak za pár let budeme takhle jezdit do přírody všichni čtyři - rozuměj on, já a naše dvě děti. V batůžcích na zádech si prý poneseme svačiny a čaj v termoskách... Netušil, chudák, že při každé z těchhle idylických vizí naší společné budoucnosti se mi hrůzou orosilo čelo. Nechtěla jsem bydlet v rodinném domku, nechtěla jsem hned tak mít děti, o přírodu jsem nestála a už vůbec jsem nechtěla pít cokoliv z termosky. Toužila jsem vysedávat v zakouřených pražských kavárnách a nočních klubech, vést nonšalantně intelektuální řeči, pít černou kávu nebo frankovku (jiné druhy červeného jsem tehdy neznala) a posmívat se lidem, kteří jezdí na výlety. (Nojo, tak mě teď napadá, že jsem dostala, o co jsem si koledovala - můj nynější manžel nás na výlet nevezme, jak je rok dlouhý, a když nějaký zorganizuju já, zúčastní se s neskrývaným přemáháním.)

Z mého studenta architektury se po našem rozchodu nejspíš stal dokonalý manžel někoho úplně jiného. Moje kamarádka Zdena se za dokonalého muže nicméně provdala. Jsou nerozluční. I po patnáctiletém soužití spolu vedou dlouhé noční hovory, které končí nad ránem (já, která od manžela uslyším v průměru dvě věty za večer, blednu závistí). Petr kvůli Zdeně přestal kouřit, naučil se pít víno a rozumět mu, rozešel se s několika kamarády, přestěhoval se, na rozjezd podnikání jí dal k dispozici své úspory a nechal se pokřtít. Na Zdenu ovšem začíná až příliš doléhat tíha obětí, které jí Petr složil k nohám. Když si chce někam vyrazit sama, má výčitky svědomí. A Petr jí to zrovna neusnadňuje: „A to mám tady sedět sám?" povzdychne si, když Zdena chce strávit večer s kamarádkami.

Ostatně, i já jsem byla chvilku v pokušení nabídnout vám k zapůjčení jeden veskrze nedokonalý a zhusta poruchový mužský exemplář. Ale pak jsem si to rozmyslela.

Dokonalého muže má taky moje známá Erika. Je tak dokonalý, že Erika si musela pořídit hned několik nedokonalých milenců, kteří mají hulvátské způsoby, neváží si jí a zanedbávají hygienu, aby se po jejich boku od manželovy dokonalosti odreagovala.

Zkrátka a dobře, dokonalí muži dokážou být stejně protivní jako ti nedokonalí. Jenže mají tu nevýhodu, že jim to člověk nemůže vytknout. Troufnete si je snad osočit z toho, že si moc často hrají s dětmi, že se vzorně starají o domácnost nebo že s příliš velkým nadšením plánují vaši rodinnou dovolenou?

Moje rada proto zní: přestaňte se trápit tím, že vám dává víc, než si zasloužíte. Manželství nejsou žádné závody. On k tomu, co dělá, jistě má své vlastní důvody. Zkuste brát jeho nadměrné kvality jako něco, co naopak vy shovívavě tolerujete. Asi jako kdyby sbíral elektrické vláčky nebo si doma lepil Eiffelovku ze sirek.

A minimálně jednou za týden si někam vyražte sama. Pokud je opravdu dokonalý, tak to přežije.