Můj muž je dokonalý. Až moc.

Irena má doma supermana a připadá si vedle něj úplně neschopná…

Milé Kafe.cz,

možná vám budu připadat praštěná, protože si chci postěžovat na mého dokonalého manžela. Ano, dokonalého. Tak perfektního, že si vedle něho připadám jako naprosto neschopná, podřadná osoba.

Mám tak perfektního manžela, že si vedle něho připadám jako naprosto neschopná, podřadná osoba.

Žijeme spolu už deset let, máme dvě děti – Petru a Jirku, čtyři a sedm let. Nesmíte si myslet, že když o něm říkám, že je dokonalý, je nějaký suchar – naopak, je s ním sranda, pořád celá rodina něco podnikáme. Máme hodně přátel náš dům je neustále plný dětí. Někdy mi jde z toho hlava kolem. Chtěla bych zalézt a mít chvilku klidu, všechny je vyházet, ale nemůžu. Připadala bych si jako zloduch. Manžel, jmenuje se Radek, i po celodenní práci v náročné managerské funkci si s nimi hraje, leze po stromech, píše úkoly a ještě jim ugriluje něco večeři. Nechápu, kde bere tu energii. To, co tu popisuji, není žádný výjimečný den, takhle je to u nás denně, včetně víkendů. Nezanedbává ani mě, když jsou děti do pokojíků, každý den v osm hodin, je tu celý jen pro mě. Navíc mi pomáhá při vaření, uklízení i se zahradou.

Ať dělám co dělám, mám dojem, že jsem ne krok, ale pět kroků za ním. Když už to nemůžu vydržet a chci klid, řeknu, že jdu s kamarádkou na kafe, on jen pokýve hlavou. Neřekne ani slovo, ale já se cítím provinile, že jdu ven, protože on měl určitě nějaký plán a nechtěl mi kazit radost, proto nic neřekl..

Neumíte si představit, jaké to je, s někým takovým žít. Když se snažím být dobrá jako on, jsem tak vyčerpaná, že to stejně po týdnu nejde.

Už mi rozumíte? On všechno zvládá, všichni ho milují, každému pomáhá a já ho někdy začínám nenávidět. S takovou dokonalostí se nedá žít. Nikdy nic nevyčte, pro každého má připravenou pomocnou ruku, radu. Nikdy neselhal, nikdy nezaškobrtl. Že by jen jednou mozkovou buňkou pomyslel, že by se na něco vykašlal, neexistuje. Jako by ani nebyl člověk, ale nějaký dokonalý stroj.

Neumíte si představit, jaké to je, s někým takovým žít. Když se snažím být dobrá jako on, jsem tak vyčerpaná, že to stejně po týdnu nejde. Když se na to vykašlu, začnu se stydět, že jsem líná, nebo zlá. Případně začnu mít strach, že mě opustí, protože přeci on si zaslouží někoho jako je on sám. Ne, vím, že mě naprosto a úplně miluje, ale nechápu proč. Co na mě vidí? Nejsem ani tak chytrá jako on, ale ani nejsem krásná jako topmodelka. Jsem zkrátka obyčejná ženská, která chce chlapa a ne boha.

Poraďte mi, napadá vás, co mám dělat? Někdy jsem tak zoufalá, že chci utéct. Nakonec to budu já, kdo opustí rodinu, protože s takovým pocitem méněcennosti se nedá žít.

Díky, vaše přítelkyně Irena.