Můj muž je alkoholik!

Šupem ho vystěhujte!

Darja Nečasová
Darja NečasováDvaatřicetiletá nezávislá novinářka, která má muže a dvě malé dcerky. Stará se také o rodinného rotvajlera, pokud jí zbyde trochu volna, ráda plete a háčkuje.
Když jsem se jako teenagerka pokoušela o první milostné zkušenosti, láska a alkohol patřily k sobě. První prázdninové pusy chutnaly po pivu a cigaretách (dodnes, když mě můj muž políbí po návratu z hospody, mám pocit, že jsem omládla o pár desetiletí). Sedávala jsem s rádoby intelektuály v zahulených kavárnách a s rádoby bohémy v ještě zahulenějších putykách. Můj první chlapec mi tvrdil, že opravdu romantičtí milenci se poznají podle toho, že zůstávají v hospodě až „do ježků“ (občas tam s námi „do ježků“ sedávala i jeho bývalá manželka). Jednou jsem se zamilovala do pianisty, který byl romantický tak moc, že občas netrefil domů. Odmilovala jsem se až ve chvíli, když jsem ho našla ležet v průjezdu, s lakýrkama trčícíma vzhůru.

Zkrátka, moje tolerance vůči alkoholu u objektů mé zamilovanosti bývala velmi vysoká.
Pak jsem se seznámila s Pavlem. Měl dlouhé vlasy a charisma rockové hvězdy. Uměl hovořit o čemkoliv, měl spoustu interesantních přátel a hned na prvním rande (ve tři ráno v nonstopu na Karlově náměstí) mě požádal, abych se k němu nastěhovala. Což byla chyba. Už po několika týdnech našeho soužití jsem si totiž začala uvědomovat, že Pavel disponuje charismatem rockové hvězdy pouze ve chvílích, kdy mu v krvi koluje přesně stanovené promile alkoholu. Pokud ho tam měl míň, byla s ním nuda. Pokud ho tam měl víc, byl z něj ožralý pobuda. Zato já jsem musela fungovat permanentně: jako uklízečka, ošetřovatelka, sponzor i jako opora (když se cestou domů moc potácel). Tehdy poprvé mi chlast u milovaného protějšku začal lézt na nervy. Budiž přičteno mé nezralosti, že místo abych se snažila nasměrovat ho do léčebny, nechala jsem ho koupat se ve vlastní šťávě (či spíše ve vlastním lihu) a vzala do zaječích.

Má tolerance vůči alkoholu u objektů mé zamilovanosti bývala velmi vysoká. Dokud jsem nepotkala Pavla.
Od té doby uplynulo už deset let a alkohol se z mého života povážlivě vytratil - spolu se všemi těmi ukecanými bohémy s lesknoucíma se očima. O tom, že bychom někde v baru zůstali do zavíračky, si můžeme nechat zdát: tchýně nám pohlídá děti jenom do půlnoci. Čtvrtou, nedej bože pátou dvojku vína si taky dobře rozmyslím: není nic horšího než kocovina, když vám děti v půl sedmé ráno začnou skákat po hlavě. Občas se přistihnu, že závidím naší padesátileté sousedce, která se obden potácí domů nad ránem, zavěšená do svého šamstra. Ale vždycky je něco za něco.

Takže jen doufám, že až dospějeme do důchodového věku a vystěhujeme děti z domova (aby se při pohledu na nás nepropadly hanbou), dáme se – já a můj muž – do pití znova. Vymeteme všechny hospody v okolí. Zůstaneme tam až „do ježků“. A při troše štěstí skončíme nad ránem někde v průjezdu.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek