Milá redakce,
Obracím se na vás, protože jsem v koncích a už nevím, na koho se obrátit. Všichni mí přátelé i kolegové v práci mají soucit i pochopení, všichni mi ochotně poradí, ale nikdo si neumí představit, jak mi ve skutečnosti je.
Můj manžel pije, i když chlastá jako duha je výstižnější. Je alkoholik a bohužel si to neumí, nebo nechce přiznat. A o to je to horší. Když mu řeknu, aby pití omezil, že se s ním nedá mluvit, akorát se na mě oboří, že s tím může přestat. Kdykoli. Ale nikdy to neudělá, ani se nepokusí.
Jsme spolu přes dvacet let, děti jsou už z domu. Dcera se vdala, syn je na vysoké a bydlí na koleji. Chápu je a nezazlívám jim, že už ani jeden nechtěl poslouchat jeho opilecké urážky.
Už si ani nevzpomenu, kdy to začalo. K alkoholu měl blízko vždycky, to mě moc nevadilo, i já se s ním o víkendech s přáteli ráda napila. Jenže po pár letech byl v hospodě každý druhý večer a teď je tam skoro denně. Ráno nějak vstane, jde do práce a potom rovnou do hospody, vrací se v deset, v jedenáct úplně na mol. Padne do postele a spí. I když zůstane doma, dá si pár piv. Nic doma nepomůže, o nějaké společném trávení času nemůže být ani řeč. Žijeme vedle sebe jako dva cizinci. A přitom jsme kdysi byli tak šťastní.
Všichni mi radí, abych se na něho vykašlala, sbalila mu věci a vyhodila ho z domu. Stejně mi většinou nedává peníze, byt i domácnost táhnu sama a syna na studiích podporuji taky sama. Jenže ono není jednoduché opustit člověka, s kterým jsem takovou dobu žila.
Asi nejvíc se bojím, že bych zůstala sama, je mi už pětačtyřicet a na žádné známosti jsem si nikdy nepotrpěla. Nechci žít do konce života jako kůl v plotě. Možná je to hloupé, ale mám ho pořád ráda. Nechci ho opustit, když se nenapije, je to báječný člověk. Navíc se děsím celého toho rozvodového kolotoče. Nechci to podstoupit, stále doufám, že máme naději.
Poraďte mi prosím, jak ho mám přesvědčit, že má problém. Kam se mám obrátit?
Předem děkuji za odpověď, věrná čtenářka Marie