Bylo to klasické pondělí a já jsem byl zahlcen prací. Můj život se skládal ze schůzek, e-mailů a nespočtu dokumentů. Bylo to do té dob, než se v mém světě objevila Eliška.
Eliška byla moje sekretářka a vždy věděla, jak mě uklidnit. Každý telefonát s ní byl krátký únik z toho pracovního shonu. Při jedné schůzce jsem si všiml, jak každý její úsměv vyzařuje pozitivní energii a začal jsem přemýšlet, jestli v mém životě něco chybí.
Byla pro mě víc než sekretářka
Jednou odpoledne jsem se rozhodl ji odměnit za všechnu tu neustálou práci. Držel jsem v ruce malý dárek a vešel do její kanceláře. Za těch pár měsíců jsme jako tým prožili nespočet krásných akcí a mě napadlo tyto okamžiky zvěčnit. Poprosil jsem firemního fotografa i pár kolegů a dal dohromady malou, ale krásnou fotoknihu plnou vzpomínek. Bylo to jako cesta zpět do času, do těch okamžiků, které se v pracovním shonu snadno ztratí.
"To je pro mě?" zeptala se s úsměvem.
Potvrdil jsem jí, že ano a cítil jsem, jak se nervozitou potím a klepou se mi ruce. "Ano, chtěla jsem si připomenout všechny ty krásné chvíle tady v práci."
Sedl jsem si vedle ní a společně jsme listovali stránkami té fotoknihy. Povídali jsme si o těch drobných momentech, které jsme si v běžném shonu přehlíželi. A právě v tom okamžiku jsem si uvědomil, že Eliška je pro mě víc, než jen sekretářka.
Bál jsem se, co na to řeknou ostatní
Zároveň jsem se ale těmto novým pocitům trochu bránil. Byl jsem přeci šéf, a měl jsem obavy, jak by se takový vztah mohl projevit ve firmě. Ovšem čím víc jsem ji poznával, tím více jsem si uvědomoval, že je pro mě výjimečná. Nebyly to jenom její pracovní schopnosti, ale i její úsměv, optimismus a laskavost. Byla prostě úžasná.
"Takže, co myslíš o nás dvou?" zeptala se Eliška, když jsme společně vzpomínali na piknik pod stromem.
Zhluboka jsem se nadechl a odpověděl: "Mám obavy, Eliško. Obavy z toho, jak to ovlivní naši práci a co si o tom pomyslí ostatní."
Eliška přikývla, chápajíc moje obavy. "Ale nechme tomu čas. Můžeme to vzít pomalu a uvidíme, kam nás to zavede."
Usmál jsem se a vzal ji za ruku. "Myslím, že bychom tomu měli dát šanci. Ať už to povede kamkoliv, jsi pro mě víc než jen zaměstnanec."
Eliška se usmála a odpověděla: "A ty pro mě jsi mnohem víc než jen šéf. Máme spolu spoustu nezapomenutelných okamžiků, a věřím, že nás čekají ještě krásnější chvíle."
Během následujících týdnů jsme společně procházeli novými výzvami. Postupně jsem překonával obavy ohledně našeho pracovního prostředí a začal vnímat, že naše spojení není jen rizikem, ale také příležitostí pro nové porozumění. Náš příběh se šířil po kanceláři, nejen mezi pracovními stoly, ale i do srdcí těch, kteří viděli, že zakázaná láska může být něco víc než jen pracovním tabu. A co je důležitější, naše láska nepodlehla ani očekáváním kolegů.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
