Ať společně něco podnikají.
Na úvod mi dovolte lacině zavtipkovat: ještě že se Džamile Stehlíkové nepodařilo prosadit její pověstný „pohlavkový zákon“. To by z vašeho manžela rázem byl státem posvěcený kriminálník.
Teď ale vážně. Drtivá většina rodin, které znám, se potýká s přesně opačným problémem než ta vaše. Totiž, že osobnost a individualitu svých dětí hýčkali rodiče tak dlouho, až jim začala přerůstat přes hlavu (a to těm dětem obvykle není víc než pět, šest nebo sedm let).
Generace dnešních třicátníků v dětství z úst svých rodičů až příliš často slýchala hrozby typu: „Dokud tě živíme, budeš nás poslouchat!“ „Seřežu tě tak, že si nesedneš!“ „Zavři klapačku, nebo přes ni dostaneš!“ Zákazy, zarachy a tělesné tresty byly na denním pořádku. Poslušnost se cenila víc než osobitost nebo schopnost samostatného úsudku.
Možná proto jsme se rozhodli dělat ve výchově svých vlastních dětí všechno opačně. Jednat s dítětem jako se sobě rovným partnerem. Dopřát mu maximum svobody. Řád? Pcha! Dítě přece samo pozná, co je pro něj dobré. A nyní se nám stává, že ještě v půl desáté večer běháme po bytě a nedokážeme přinutit čtyřletou princeznu nebo pětiletého raubíře, aby si konečně šli vyčistit zuby a zalehnout do postele (ani nemluvě o tom, že by si předtím uklidili hračky).
Mohla byste se manžela pokusit přesvědčit, aby s vašimi dětmi (zejména s oběma kluky) podnikal i jiné věci než občasné seance s páskem či rákoskou. |
Co ale s vaším manželem, který se evidentně pohybuje v opačném extrému výchovného spektra? Nejpoctivější odpověď, kterou vám mohu nabídnout, zní: fakt nevím. Napadla mě sice celá řada autorit, přes které byste mohla zkusit mu promluvit do duše – od vašeho místního faráře přes rodinného lékaře až po dobrého kamaráda – ale nemyslím si, že by to pomohlo. Protože vaše děti jsou v podstatě hodné, váš manžel si může namlouvat, že takové jsou díky jeho výchovným metodám. A pokud budou mít v budoucnu nějaké problémy, nejspíš si řekne, že je mlátil ještě málo.
Jistou naději a povzbuzení pro vás jsem nicméně načerpala v knize Stevea Biddulpha Proč jsou šťastné děti šťastné (ano, i já jsem totiž vysílený a často bezradný rodič, který se snaží získat vládu nad svými potomky pomocí knížek). Ten tvrdí, že i velmi přísně vychovávané děti mohou být šťastné, pokud je rodiče neponižují a pokud ovzduší v rodině je jinak laskavé. Mohla byste se také manžela pokusit přesvědčit, aby s vašimi dětmi (zejména s oběma kluky) podnikal i jiné věci než občasné seance s páskem či rákoskou. „Dětem – zejména chlapcům – prospívá, když mohou trávit čas s otcem. Ve srovnání s tím, co jim poskytuje matka, se v těchto chvílích odehrává něco zcela odlišného a doplňujícího,“ píše Steve Biddulph. Jako venkovan a zkušený sedlák musí váš muž přece ovládat spoustu věcí, kterými by je mohl zaujmout, a tím si k nim najít cestu: vzít je na ryby, něco společně vyřezávat, opravovat nebo provádět jiné „chlapské“ činnosti.
Upřímně: nevím, jak vašeho manžela přesvědčit, aby přestal mlátit děti. Ale protože je to jinak (zřejmě) slušný chlap, měl by jim v mezidobí mezi výprasky umět dát najevo, že je má doopravdy rád.