Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Mlátí naše děti za každou hloupost!

Ať společně něco podnikají.

Na úvod mi dovolte lacině zavtipkovat: ještě že se Džamile Stehlíkové nepodařilo prosadit její pověstný „pohlavkový zákon“. To by z vašeho manžela rázem byl státem posvěcený kriminálník.

Teď ale vážně. Drtivá většina rodin, které znám, se potýká s přesně opačným problémem než ta vaše. Totiž, že osobnost a individualitu svých dětí hýčkali rodiče tak dlouho, až jim začala přerůstat přes hlavu (a to těm dětem obvykle není víc než pět, šest nebo sedm let).

Generace dnešních třicátníků v dětství z úst svých rodičů až příliš často slýchala hrozby typu: „Dokud tě živíme, budeš nás poslouchat!“ „Seřežu tě tak, že si nesedneš!“ „Zavři klapačku, nebo přes ni dostaneš!“ Zákazy, zarachy a tělesné tresty byly na denním pořádku. Poslušnost se cenila víc než osobitost nebo schopnost samostatného úsudku.

Možná proto jsme se rozhodli dělat ve výchově svých vlastních dětí všechno opačně. Jednat s dítětem jako se sobě rovným partnerem. Dopřát mu maximum svobody. Řád? Pcha! Dítě přece samo pozná, co je pro něj dobré. A nyní se nám stává, že ještě v půl desáté večer běháme po bytě a nedokážeme přinutit čtyřletou princeznu nebo pětiletého raubíře, aby si konečně šli vyčistit zuby a zalehnout do postele (ani nemluvě o tom, že by si předtím uklidili hračky).

Mohla byste se manžela pokusit přesvědčit, aby s vašimi dětmi (zejména s oběma kluky) podnikal i jiné věci než občasné seance s páskem či rákoskou.

A potom si kupujeme knížky typu Malý tyran nebo Dítě potřebuje hranice a zjišťujeme, že liberální výchova se nám nějak vymkla z rukou. Dítě totiž opravdu potřebuje hranice. Dodávají mu pocit bezpečí. Bez nich ztrácí pevnou půdu pod nohama. Děti, které žádné hranice stanovené nemají, mohou být stejně nešťastné jako jejich vysílení rodiče.

Co ale s vaším manželem, který se evidentně pohybuje v opačném extrému výchovného spektra? Nejpoctivější odpověď, kterou vám mohu nabídnout, zní: fakt nevím. Napadla mě sice celá řada autorit, přes které byste mohla zkusit mu promluvit do duše – od vašeho místního faráře přes rodinného lékaře až po dobrého kamaráda – ale nemyslím si, že by to pomohlo. Protože vaše děti jsou v podstatě hodné, váš manžel si může namlouvat, že takové jsou díky jeho výchovným metodám. A pokud budou mít v budoucnu nějaké problémy, nejspíš si řekne, že je mlátil ještě málo.

Jistou naději a povzbuzení pro vás jsem nicméně načerpala v knize Stevea Biddulpha Proč jsou šťastné děti šťastné (ano, i já jsem totiž vysílený a často bezradný rodič, který se snaží získat vládu nad svými potomky pomocí knížek). Ten tvrdí, že i velmi přísně vychovávané děti mohou být šťastné, pokud je rodiče neponižují a pokud ovzduší v rodině je jinak laskavé. Mohla byste se také manžela pokusit přesvědčit, aby s vašimi dětmi (zejména s oběma kluky) podnikal i jiné věci než občasné seance s páskem či rákoskou. „Dětem – zejména chlapcům – prospívá, když mohou trávit čas s otcem. Ve srovnání s tím, co jim poskytuje matka, se v těchto chvílích odehrává něco zcela odlišného a doplňujícího,“ píše Steve Biddulph. Jako venkovan a zkušený sedlák musí váš muž přece ovládat spoustu věcí, kterými by je mohl zaujmout, a tím si k nim najít cestu: vzít je na ryby, něco společně vyřezávat, opravovat nebo provádět jiné „chlapské“ činnosti.

Upřímně: nevím, jak vašeho manžela přesvědčit, aby přestal mlátit děti. Ale protože je to jinak (zřejmě) slušný chlap, měl by jim v mezidobí mezi výprasky umět dát najevo, že je má doopravdy rád.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Kamarádka v nesnázích

Znáte se už léta. Rozumíte si i bez dlouhých řečí. Stačí jeden pohled a vy přesně víte, co si myslí. Dělíte se spolu o drobné radosti života,…

Akční letáky