Vzpomínám si, jak před několika lety vyšla v jednom britském deníku reportáž o surových Češích a týraných Češkách. Psalo se v ní, že zdejší muži jsou takoví křupani, že i v jednadvacátém století zachovávají starý barbarský zvyk: jeden den v roce - na velikonoční pondělí - řežou své ženy, přítelkyně a dcery hlava nehlava předmětem, jemuž se říká pomlázka a jež se plete z bužírky. Prý to připomíná středověkou torturu. Jako doklad té „typicky české“ hrůzy bylo přiloženo svědectví české slečny s podivným a zjevně vymyšleným jménem - jako když se v amerických filmech jmenuje typická Češka třeba Mischa Dzukačić. Tahle fiktivní nebožačka autorovi reportáže s hrůznou líčila, jak ji kdysi suroví vesničané s bužírkovou pomlázkou zahnali do rybníka, z čehož má dodnes trauma.
Ta hrůza tkví třeba ve větě, kterou jste hodila na papír, jako by se nechumelilo: „Nebije děti ve vzteku, ale uvážlivě, za každý prohřešek je určena velikost tělesného trestu.“ To, co ve svém dopise popisujete, je kombinace tradičního buranství se sadismem. |
Tenhle blud vypadá na první pohled senzačně, ale skutečnost ve své všednodenní, nevelikonoční a nerituální prozaičnosti někdy bývá daleko senzačnější a hrůznější. Došlo mi to nad vaším dopisem, milá Heleno. Ta hrůza tkví třeba ve větě, kterou jste hodila na papír, jako by se nechumelilo: „Nebije děti ve vzteku, ale uvážlivě, za každý prohřešek je určena velikost tělesného trestu.“ To, co ve svém dopise popisujete, je kombinace tradičního buranství se sadismem. Neboť doufat, že vystudují-li děti vysokou školu, nebudou se muset dřít, je buranství, a uvážlivé mlácení páskem je sadismus.
Milá Heleno, metla možná vyhání děti z pekla, ale taky je zahání od rodiny. Píšete, že se bojíte, co se stane, až vaše děti dorostou do puberty. Pochopitelně se vzepřou. Tedy - vzepřely by se zřejmě tak jako tak, protože to už k tomuhle věku patří, ale ve vašem případě to bude horší. To, co popisujete jako „nezdravý respekt“ k otci, se změní v čirou nenávist, na jejíž vlně se můžete svézt i vy - hodná máma, jejímž jediným, ale zato těžkým hříchem je submisivita.
Myslím si totiž, že „nezdravý respekt“ máte ke svému manželovi i vy, protože jinak byste od něj už dávno odešla. Anebo - mám-li vás parafrázovat - nechala ho vztekle odejít do dálky. Váš manžel má pravdu snad jen v jedné věci: že výchova páskem, kterou praktikoval jeho otec, na něj fungovala. Ano, tyran vychoval dalšího tyrana.