Vzpomínám si, jak před několika lety vyšla v jednom britském deníku reportáž o surových Češích a týraných Češkách. Psalo se v ní, že zdejší muži jsou takoví křupani, že i v jednadvacátém století zachovávají starý barbarský zvyk: jeden den v roce - na velikonoční pondělí - řežou své ženy, přítelkyně a dcery hlava nehlava předmětem, jemuž se říká pomlázka a jež se plete z bužírky. Prý to připomíná středověkou torturu. Jako doklad té „typicky české“ hrůzy bylo přiloženo svědectví české slečny s podivným a zjevně vymyšleným jménem - jako když se v amerických filmech jmenuje typická Češka třeba Mischa Dzukačić. Tahle fiktivní nebožačka autorovi reportáže s hrůznou líčila, jak ji kdysi suroví vesničané s bužírkovou pomlázkou zahnali do rybníka, z čehož má dodnes trauma.

Ta hrůza tkví třeba ve větě, kterou jste hodila na papír, jako by se nechumelilo: „Nebije děti ve vzteku, ale uvážlivě, za každý prohřešek je určena velikost tělesného trestu.“ To, co ve svém dopise popisujete, je kombinace tradičního buranství se sadismem.

Tenhle blud vypadá na první pohled senzačně, ale skutečnost ve své všednodenní, nevelikonoční a nerituální prozaičnosti někdy bývá daleko senzačnější a hrůznější. Došlo mi to nad vaším dopisem, milá Heleno. Ta hrůza tkví třeba ve větě, kterou jste hodila na papír, jako by se nechumelilo: „Nebije děti ve vzteku, ale uvážlivě, za každý prohřešek je určena velikost tělesného trestu.“ To, co ve svém dopise popisujete, je kombinace tradičního buranství se sadismem. Neboť doufat, že vystudují-li děti vysokou školu, nebudou se muset dřít, je buranství, a uvážlivé mlácení páskem je sadismus.

Milá Heleno, metla možná vyhání děti z pekla, ale taky je zahání od rodiny. Píšete, že se bojíte, co se stane, až vaše děti dorostou do puberty. Pochopitelně se vzepřou. Tedy - vzepřely by se zřejmě tak jako tak, protože to už k tomuhle věku patří, ale ve vašem případě to bude horší. To, co popisujete jako „nezdravý respekt“ k otci, se změní v čirou nenávist, na jejíž vlně se můžete svézt i vy - hodná máma, jejímž jediným, ale zato těžkým hříchem je submisivita.

Myslím si totiž, že „nezdravý respekt“ máte ke svému manželovi i vy, protože jinak byste od něj už dávno odešla. Anebo - mám-li vás parafrázovat - nechala ho vztekle odejít do dálky. Váš manžel má pravdu snad jen v jedné věci: že výchova páskem, kterou praktikoval jeho otec, na něj fungovala. Ano, tyran vychoval dalšího tyrana.