Milé kafe.cz,

chtěla jsem vás požádat o radu, jelikož sama nevím, jak mého manžela přesvědčit, že děti budou na jeho výchovné požadavky reagovat lépe, když jim v klidu domluví, než když je seřeže. Můj manžel není žádný násilník, ale od svého otce se naučil, že heslo ´Škoda rány, která padne vedle,´ je při výchově dětí to nejlepší.

Nebije děti ve vzteku, ale uvážlivě, za každý prohřešek je určena velikost tělesného trestu. Dobře si pamatuji, že když jsem byla malá, každou chvíli i nás byla v permanenci plácačka, kterou na nás s bráchou mamka brala.

Nebije děti ve vzteku, ale uvážlivě, za každý prohřešek je určena velikost tělesného trestu. Dobře si pamatuji, že když jsem byla malá, každou chvíli i nás byla v permanenci plácačka, kterou na nás s bráchou mamka brala. A nebyli jsme žádná výjimka, podobně se postupovalo všude, alespoň u nás na vesnici. Jenže teď je jiná doba a výprasky a pohlavky jsou spojovány jen s týráním dětí. Nemám nic proti tomu, aby se malému dítěti dala jedna na zadek, když domluva po dobrém nezafungovala, ale jen s mírou. Uvědomuji si, že i symbolické plácnutí má stejný efekt, jako bolestivý výprask. Jenže manžel je, jak jsme už psala, jiného názoru.

Sám vyrostl v přísné autoritativní rodině, kde museli všichni pomáhat s hospodářstvím, které jsme zdědili my. Tchán, jinak milý a rozšafný pán, který byl v podstatě prototypem sedláka z první republiky, to jinak neuměl. A manžel, zdá se, také ne. Psychologii neuznává, a když se mu snažím vysvětlit, že když syn dostane ve škole pětku, pomůže mu ke zlepšení prospěchu víc celé odpoledně strávené nad učebnicemi, než deset ran páskem.

Syny máme dva – osm a deset a ještě pětiletou dcerku. Manžel je miluje, ale svou lásku neumí dávat najevo. Zároveň je velice přísný a náročný. Chce, aby děti pomáhali s hospodářstvím a zároveň měli dobré známky a vystudovali vysokou školu, aby už se nemuseli dřít tak jako my. Má je moc rád a chce pro ně to nejlepší. Děti mají manžela také rády, ale mají k němu až nezdravý respekt. Žádné žerty, žádné mazlení. Jsou hodné, žádné větší problémy s nimi nejsou, pomáhají rády, ale na druhou stranu chtějí blbnout se svými kamarády, hrát fotbal a mít čas sami pro sebe. To je další věc, kterou manžel neuznává. Žádná sranda, čas musí být strávený účelně – prací nebo studiem. On sám nic než práci nezná a je pro něj nepochopitelné, že by se někdo mohl jen tak flákat. V tu chvíli pro něj dotyčný skončil jako lempl a povaleč. A to ze svých dětí mít nechce.

Syny máme dva – osm a deset a ještě pětiletou dcerku. Manžel je miluje, ale svou lásku neumí dávat najevo. Zároveň je velice přísný a náročný. Chce, aby děti pomáhali s hospodářstvím a zároveň měli dobré známky a vystudovali vysokou školu.

Takže když kluci přinesou hroší známku než trojku, následuje výprask páskem, stejně když něco udělají špatně, nebo se vyhnou práci a jdou si zahrát fotbal. Nedá si říct, že taková výchova bývá kontraproduktivní a děti se mu dříve nebo později vzepřou. Bojím se, co nastane, až přijdou do puberty. Vím, protože to jsou dubové palice, že si budou dělat, co se jim zamane i za cenu, že budou biti jak řešeta. Mám strach, že pak můžeme děti ztratit, že se nám odcizí, utečou na internáty a už je neuvidíme.

Jak mám manželovi domluvit? Jak mu mám vysvětlit, že v tomto případě má středověké myšlení a z čeho mám obavy. Když na toto téma zavedu řeč, kouká do dálky a pak vztekle odchází. Nechce nic slyšet, protože on má svou pravdu a u něj to fungovalo. Snad si nemyslím, že je bije rád? Ne nebije, to vím. Ale mluvit s nimi nebude.

Poradíte mi? Má někdo podobnou zkušenost?

Díky, vaše čtenářka Helena