Milá čtenářko,

když mi bylo tolik let, kolik je teď Vám, právě jsem čekala své první dítě. Dnes, kdy pro mě mé dvě dcery znamenají největší poklad na světě, se do svých tehdejších názorů postojů už jen stěží dokážu vžít, ale matně si vzpomínám, že krátce před otěhotněním jsem se na téma mateřství dívala podobně jako Vy.

Abych to upřesnila: chtěla jsem mít děti, to ano. Ale tak nějak racionálně, bez všech těch emocionálních pentliček. Neočekávala jsem, že dítě dá mému životu smysl, že mě naplní nějakými novými úžasnými pocity nebo že díky němu pochopím nějaký nový a neuvěřitelný druh lásky (což se nakonec nicméně stalo). Moje očekávání, pokud vůbec byla nějaká, byla spíše negativního rázu.

Bála jsem se, že to s dítětem nebudu umět, že mi změní život (k horšímu), že na mateřské se ze mě stane tlustá, chudá, společensky izolovaná osoba.

Dítě jsem sice mít chtěla, na druhou stranu jsem však věděla, že kdyby to z nějakého důvodu nevyšlo, můj svět se nezhroutí. Nevím, jak bych se zachovala, kdyby se mi nepodařilo otěhotnět rychle a bez problémů. Nevím, jaké bych zažívala pocity, kdyby se mi přehoupla třicítka a všechny mé kamarádky by rodily děti jako o závod, a já bych zůstávala jediná bezdětná. Nevím, jestli bych byla ochotna absolvovat náročnou proceduru umělého oplodnění nebo jestli bych uvažovala o adopci.

Nic z toho mě naštěstí nepotkalo.

Na základě svých tehdejších zkušeností jsem ale přesvědčená o tom, že váš poněkud vlažnější postoj k eventuálnímu mateřství rozhodně nebrání tomu, aby z vás v budoucnu byla skvělá máma.

Myslím si, že Váš názor je především reakcí na poněkud hysterické projevy mateřské lásky, které jsou schopny některé ženy předvádět (a dokonce vyžadovat i od ostatních). Já sama nadskakuji při čtení příspěvků na maminkovských diskusních fórech, kde se ženy rozdělují na „těhulky“ a „snažilky“ (tohle příšerné slovo označuje ženu, která ještě není těhotná, ale na dítěti s manželem usilovně pracuje, tedy se „snaží“. Skutečně neznám odpudivější výraz popisující sexuální akt než tohle „snažení“.).

V jednom ale s Vašimi přáteli a známými souhlasím: skutečně jste ještě dost mladá. Záleží samozřejmě na tom, jestli žijete ve velkém městě nebo na vesnici, ale v současném světě se stává stále více normou mít první dítě až po třicítce. Pokud se ve vás do vašich osmadvaceti let nestihly probudit ty pravé pravé mateřské instinkty, neznamená to, že se neprobudí za tři nebo za čtyři roky.

V této chvíli je myslím nejdůležitější, abyste se neuzavírala do žádné nedobytné názorové škatulky.

Neříkejte si „dítě – nikdy!“ Dopřejte si čas, aby ve vás do pravé rozhodnutí dozrálo. V osmadvaceti si to můžete dovolit. Zatím cestujte, pracujte, dopřávejte si zážitky, na které – třeba, možná, jednou – s dětmi nebudete mít čas.