Vážená redakce,

strašně závidím svým vrstevníkům, bratrancům a sestřenicím, které rodiče nechají volně dýchat a co navíc, jim přispívají k jejich nezávislosti nemalými sumami na jejich studijní účty. Já bydlím sama s matkou, rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě batole, a ačkoliv mi už dávno bylo osmnáct, mám pocit, že jsem malé dítě, které musí na slovo poslechnout. Dokonale znám význam slov citové vydírání a pasivní agresivita, neboť jejich ukázky mám odjakživa dennodenně na programu.

U mé matky se odjakživa projevoval syndrom rozvedených žen, kdy matka navádí dítě vůči jeho otci.

Také se nikdy nebála použít citového vydírání typu "co jsem ti všechno obětovala, každý den jsem se o tebe starala, chystala ti svačiny, když jsi byla malá" apod. Donedávna mi to nevadilo a vždy, když přišla s podobnou věcí, raději jsem zmlkla a udělala, co chtěla. Zaprvé si její oběti coby matky samoživitelky vážím a zadruhé pokaždé, když jsem ji přeargumentovala, použila metodu pasivně agresivního "to tě určitě naučil tvůj otec" či mlčení a třískání věcmi a občas se také uměla snížit na to, aby případné návštěvě či příbuzným zatepla pověděla, jaká jsem hrozná dcera a co jsem jí řekla. Bylo to nanejvýš trapné, tak jsem se naučila raději poslouchat. Asi největší chyba, co jsem v dětství udělala.

Před třemi lety jsem nastoupila na vysokou školu a máti mi začala dávat malé kapesné, tak akorát, abych přežila, měla na cestovné a jídlo. V průměru dostávám třetinu kapesného mých vrstevníků. Ale i tak jsem byla ráda, protože se s tímto dalo vyžít.

Zlom nastal, když jsem si našla prvního přítele, o kterém jsem matce chtěla povědět.

Je ode mě o deset let starší, má vlastní dům a je to celkově velmi milý a slušný kluk. Matčina reakce na něj byla "Tohle mi ještě tak chybělo!" a pak nastalo peklo. Místo aby všechny mé chyby svedla na otce, svádí je nyní na mého přítele. Zde bych chtěla upozornit, že ho nezná, viděla ho jednou v životě a já ho nechci do její přítomnosti vodit. Svedla na něj to, že jsem si musela odložit druhé státnice o semestr, protože "kvůli němu jsem nezvládla udělat oboje na jaře" (studuji dva obory a udělat na státnice na obou oborech a obhájit bakalářskou práci jsem nestihla kvůli své lenosti a neschopnosti, nikoliv kvůli příteli). Dokonce upozornila, že od té doby, co s ním chodím, házím na ni zlé pohledy a ona už to nevydrží.

Je to dva roky, co spolu chodíme a vypadá to mezi námi velmi vážně, ale pokaždé, když doma oznámím, že jedu za ním, máti se zatváří velmi zle, obrátí oči v sloup a celý následující den po tom večeru, se se mnou nebaví.

Také mi už dvakrát od té doby, co spolu chodíme, snížila kapesné.

Nyní dostávám opravdu almužnu, z které sotva zaplatím cestovné. Argumentem bylo "nekupuj si pořád nějaké oblečení!" Vážená redakce, přísahám, že nové oblečení jsem neviděla dva roky, pokud mi je někdo nedal k narozeninám či Vánocům. Peníze, co přispívá můj otec, si nechává matka celé, i když celkem hodně přesahují částku, kterou dostávám já. Samozřejmě mě napadlo najít si brigádu nebo přivýdělek a často se snažím aspoň o prázdninách si nárazově přivydělat, ale přes školní rok je práce málo a přiznám se, že i takto sotva zvládám studium. Kromě toho se starám ještě o celou domácnost. Máti je na polovičním invalidním důchodu kvůli srdci a na půl úvazku chodí do práce. Každé ráno, když nejsem ve škole, což je teď, když píšu diplomku, často, ji vozím do práce (benzin platím já, protože ho prý stejně celý projedu do tři kilometry vzdálené vesnice, kde přítel bydlí a kam jezdím dvakrát do týdne), aby nemusela jet MHD a dělám běžné domácí práce a vařím.Samozřejmě to máti nezabrání, aby mi do očí nevyčetla, že "nic nedělám a s ničím jí nepomůžu".
Přítel o tomto samozřejmě nic netuší, maximálně mu přijde divné, proč každý večer i kolem třetí ráno jedu od něj domů, abych spala ve své posteli. A následující den mě spalují vyčítavé matčiny pohledy.

O Vánocích to bylo nejhorší.

Chtěla jsem jet večer k příteli, abychom na Boží Hod oslavili spolu vlastní opožděný Štědrý večer, když jsme 24. byli se svými rodinami. Máti se rozbrečela a křičela, že ji tady nechávám pořád samotnou. Netuším, co mám dělat. Zkoušela jsem si pokaždé s matkou promluvit, ale buď ječí nebo brečí. Navíc mého přítele zatajuje před příbuznými a nechce, abych jim o něm pověděla, jakoby to bylo něco špatného, že s někým chodím. Je vám jasné, že bratranci a sestřenice si mohou dělat, co chtějí. Chápu její strach ze samoty, ale nevím, jak jí s tímto pomoct, a čím víc mi dělá zle, tím víc mám chuť se sbalit a jít pryč. Jenomže není kam. K příteli se nastěhovat nemůžu, neboť mi to nenabídl a také bych mu neměla z čeho přispívat na zálohy a jídlo. Příteli o tom říct nehodlám, nechci, aby věděl, že je mi už dávno přes dvacet a stále nemám vyřešené vztahy s matkou.

Jediné možné východisko vidím v obrnění se vůči slzám a křiku a dělání si, co uznám za vhodné. Bohužel mi stále docházejí peníze. Vidíte nějaké okamžité řešení situace? Nebo mi nezbývá, než čekat do vystudování a doufat, že se mi hned podaří najít si práci a osamostatnit se?

Vaše zoufalá čtenářka