Milá XY!

Váš dopis dokonale ilustruje problémy, které mívají dospělé děti se svými osamělými matkami. Bývají na děti více fixované a to se nemusí projevovat jen obětavostí a láskou, ale i tak jako u vás doma: vlastnickým vztahem a snahou ovládat. Vaše matka je dominantní manipulátorka. Nejspíš k tomu měla sklony odjakživa, ale situace rozvedené matky to asi výrazně posílila.

Na single matce leží na jednu stranu velká zátěž a zodpovědnost, na druhou stranu má 100% pravomoci: nemusí nikomu (dospělému) nic vysvětlovat, ustupovat nebo dělat kompromisy, vše si rozhoduje sama - i za dítě. To je v pořádku, dokud je dítě úplně malé. Postupně by ho ale měla začít víc respektovat a přenechávat mu některé kompetence. Pokud ho stále diriguje, brzdí vývoj jeho osobnosti. Jenže matkám se velící pozice může zalíbit, zvyknou si na ni jako na samozřejmý stav věcí a nedokážou akceptovat, že dítě roste a situace se mění. Přirozené snahy dítě o osamostatnění považují za útok na svou mateřskou roli a osobní prohru. A aby se věci vrátily do starých kolejí, neváhají nasadit všechny zbraně, které mají za ta léta v arzenálu: křik, pláč, urážení se, omezení financí, pasivní agrese („já jsem se ti obětovala a ty na mě kašleš“). Bohužel je často pravda, že se matka obětovala, že třeba neměla čas a možnost vytvořit si zázemí přátel, koníčky, svůj vlastní život. Dítě spotřebovalo veškerý její čas a energii a teď, když je velké, už ji najednou nepotřebuje a neposlouchá? To přece nejde!

  • Osamělé matky tak někdy zapomínají, že takový je přirozený světa běh, že dítě není majetek ani náhrada za životního partnera a že mu musí dopřát prostor a svobodu.

Vy jste od dětství byla zvyklá raději se podřídit, aby byl klid. Píšete, že to byla vaše největší chyba. Já si to nemyslím, přinejmenším to rozhodně nebyla vaše chyba. Co jste mohla dělat? Dítě je závislé na rodičích – existenčně i citově. Nemá moc možností, jak se zachovat. Podle situace a povahy dítěte mohou nastat v zásadě tři varianty: (popisuji tu extrémy, v konkrétních případech bývají pochopitelně problémy mírnější)

  1. Dítě se silnou osobností: Nechce se podřizovat a snaží se bojovat svými dětskými prostředky - vzteká se, trucuje, „na just“ nosí špatné známky a dělá potíže, utíká z domova. Tresty jako by se míjely účinkem. Když to dobře dopadne, odejde brzy z domova a vybuduje si vlastní život. I pak je ale většinou vázáno k matce silnými (byť negativními) pouty, „boj“ pokračuje a nevyřešený vzájemný vztah je pro potomka jako koule na noze, ubírá mu psychickou energii. V případě druhého scénáře - když to dopadne špatně - může „dítě“ skončit v patologickém partnerství (únik za každou cenu), na alkoholu, na drogách apod.
  2. Dítě submisivní (poddajné): Na boj nemá dost sil, je hodné a přizpůsobivé, snaží s matkou vyjít. Je poslušné, na matce závislé, nezlobí, „dělá mamince radost“. I mimo domov bývá spíš pasivní, nerozhodné, respektuje autority, často mívá problém navazovat vztahy s vrstevníky. Tento typ dítěte se od své dominantní matky velmi těžko odpoutává, i když ví, že by mělo. Závislost (v dospělosti už spíš jen psychická) na matce ho štve, ale nemůže si pomoci, na jejím názoru mu záleží, matka ho dokáže vždy spolehlivě znejistit nebo vytočit. Proto bývá soužití dospělého potomka s manipulativní matkou téměř vždy konfliktní: „dítě“ se marně pokouší odpoutat, často se s matkou přehnaně hádá, je k ní i nespravedlivé až zlé (což je ale jen výraz vzteklé bezmoci). Matka se cítí odmítaná a nedoceněná („tolik jsem po něj udělala“), stupňuje tlak, ale projevy lásky a vděčnosti dítěte se nedostavují, naopak. Matka nasazuje těžší kalibry (citové vydírání je velmi oblíbené) a spirála vzájemného zraňování se dál roztáčí. Obvykle je třeba, aby ji přibrzdilo svým postojem dítě (jak, k tomu se ještě vrátíme), protože matka už své vzorce chování těžko změní. Je ovšem možné, že dítě neustálým potlačováním sebe sama dorostlo v neurotika, který nebude dospělého chování vůči matce schopen.
  3. Existuje ještě třetí cesta z tohoto dětského dilematu, bohužel ta nejméně šťastná: dítě nemocné. Někdy dojde za určitých okolností k tomu, že se konflikt zdánlivě vyřeší nějakou potíží nebo nemocí dítěte. Může to být nemoc tělesná (třeba astma, alergie), ale i duševní. Nejde tu samozřejmě o žádný vědomý mechanismus – ani matka ani dítě si nemoc nepřejí, ale někde v podvědomí vágně cítí, že „za této situace“ je všechno jinak: Nemocné dítě matku potřebuje, ona se o něj obětavě stará a problém s prosazováním dětské osobnosti a odpoutáváním od matky je odsunut do pozadí. V psychiatrii to není nijak vzácný případ. Někdy je zase nemoc spíš ventilem nahromaděných nebo potlačovaných frustrací a negativních emocí dítěte. Do této kategorie spadají různé bolesti hlavy nebo břicha, poruchy spánku, ale i mentální anorexie. (Anorektičky bývají často vzorné a hodné holčičky, které nevzdorují a nedělají rodičům žádné problémy. Jejich vzdor a vztek se projevuje v jedné z mála oblastí, které mohou ony samy kontrolovat: zda jíst nebo nejíst.)

Jak žít s manipulativní matkou?

Jednoduchý návod bohužel neexistuje. S manipulátory se žije těžko, zvlášť pokud to jsou vaši nejbližší. Doporučuji se vždy dívat na věc ze dvou hledisek:

  1. Jako matka, která mě vychovala, si zaslouží můj respekt, vstřícnost a podporu (v přiměřené míře!). Pokuste se v myšlenkách oddělit matku jako bytost, kterou máte rádi a které za něco vděčíte, od právě přítomné matky, která nadává a manipuluje. Hodně pomůže, když si budete stále připomínat motivy jejího chování: je to úzkost. Snaží se zachovat ve vztahu status quo, protože z jejího hlediska je každá změna k horšímu. Řadu věcí, kterými vás zraňuje, asi dělá neúmyslně, bezmyšlenkovitě. (Neempatické matky jsou často sloni v porcelánu, dupou po citech svých dětí a vůbec jim to nedochází. To ještě nemusí znamenat, že jsou zlé a chtěji ubližovat.)
  2. To, že jste ohleduplná dcera, neznamená, že jste onuce. Pásmo mezi těmito dvěma polohami je neostře ohraničené a vykolíkovat si je musí pro sebe každý sám. Většinou nemá moc smysl se hádat v mnohahodinových debatách, vyčítat a vysvětlovat. (Jednak mluvíte každá na jiné vlně, takže si neporozumíte, jednak vás matka nakonec vždy citově dostane. V určitém bodě diskuze budete vyřízená – buď začnete plakat, nebo řvát.) Navíc jste to už zkusila a nikam jste se nedostala. Jediná možná cesta je postoj, který bych nazvala laskavá důslednost. Musíte si předem rozvážit, kam až jste ochotná matku pustit, v čem jí ustoupíte a v čem už ne. Tyto hranice se pak snažte nastavit a udržet. Pomoci vám v tom může vědomí, že děláte správnou věc, že budujete normální dospělý vztah matky a dcery. Nejste povinna být matčinou poslušnou holčičkou, když už je vám (předpokládám) 21 nebo 22. Případné pocity viny potlačujte. Svým postojem matku neodmítáte ani nezavrhujete (i když vám přesně toto bude vyčítat). Nenechte si namluvit, že jste špatná/nevděčná/zlá atd. dcera. Zkuste to celé brát ne tak, že boříte svůj vztah s matkou, ale právě naopak: snažíte se ho přebudovat na lepší a zralejší. A odvádíte na tom práci za obě dvě. Musíte doufat, že i matka na to časem přijde. Pokud ne, není to vaše chyba.

Pokud jde o peníze – to je rozhodně nepříjemný problém, ale budete ho asi muset ještě chvíli snášet. Někdy nejdou věci řešit radikálně a je potřeba nechat je „uzrát“. Tak vidím i vaši současnou situaci – samostatné bydlení si dovolit nemůžete a stěhování k příteli také zatím není aktuální. Jsem ale přesvědčená, že časem se vám povede maminku trochu „převychovat“ a vaše soužití bude snesitelnější. Vaše pozice totiž vůbec není tak slabá, jak si myslíte, jen se nesmíte dát. Už teď je matka více závislá (citově) na vás než vy na ní. Vy máte svůj život, přítele, studium, všechny možnosti před sebou. Ona je osamělá a možnosti má omezené.

Nezapomínejte jí ve vhodných chvílích dávat najevo lásku a ocenění. Tímto postojem – „Mám tě ráda, ale mám své osobní hranice, které ti nedovolím porušovat“- se vymaňujete z dětské role a nastolujete dospělý postoj. Začátky budou krušné, ale postupně vám to půjde líp a líp. Musíte se obrnit proti citovým zraněním. V každodenní „poziční válce“ vám také mohou pomoci asertivní postupy a pravidla. Přeju vám, ať se vaše situace vyřeší co nejdřív a do té doby pevné nervy!

Více o manipulacích a asertivitě si můžete přečíst např. v knihách:
Tomáš Novák, Věra Capponi: Asertivně do života. 2., doplněné vydání (Grada 2004) Isabelle Nazare-Aga: Nenechte sebou manipulovat (Portál 2010)