Hurá za hranice!


Dcera se před šesti lety po neúspěšném pokusu o studium na vysoké škole sbalila a odjela za hranice, aby se otrkala a vyčistila si hlavu. Tenkrát jsme s Láďou neměli pro její jednání moc pochopení. Chtěli jsme, aby nastoupila do práce a nepoflakovala se po Německu za peníze ze stavebního spoření. Bohužel se vše seběhlo velmi rychle a my neměli ani moc času protestovat. O rok později už nám představila svého přítele a na návrat to nevypadalo. Dnes jezdí pravidelně celá rodinka i s dětmi. Pořád jsem nestrávila, že si se svým zetěm jen těžko popovídám, ale jako babička ty dva malé raubíře zbožňuji k zbláznění. Německo není konec světa, a tak jsou u nás na prázdninách poměrně často. Poslední Velikonoce ale měly zvláštní dohru.

Je to jinak

Společně jsme obarvili vajíčka, Láďa došel na vrbové proutky a vyrobil jednoduché pomlázky. Před polednem se z postele vykutálela dcera a českým tradicím dala červenou. Prý jsou to násilné a genderově podjaté zvyky, které ona nehodlá podporovat. U nich doma se to prý už dávno nenosí. Nevěřila jsem svým uším. „Jsou tady, tak budou naše tradice,“ snažila jsem se oponovat, ale marně. Nakonec jsme obarvená vajíčka schovali do trávy na dvorku a celé dopoledne čekali, s čím děti přijdou.

Nový scénář

Už jsme s manželem klimbali nudou, když se přihnaly děti a v košíku měly místo vajíček něco mnohem lepšího. Tedy alespoň podle nich. Šest koťat se krčilo na dně a mňoukalo jako o život, na těle jen pár chloupků a oči ještě zalepené. „To určitě ta toulavá mrcha od souseda,“ zamručeli jsme. Dětským očím jsme ale nedokázali odolat, a tak jsme je ošetřili, připravili jim krabici, jednoduché pelíšky a dali trošku mléka.


„Až pozítří odjedete, Láďa je zkusí někomu vnutit nebo se jich prostě zbaví postaru, no,“ řekla jsem rozhodně. „To nejde, jsou to živí tvorové. Takhle jste mě nevychovali, mami. A děti se na ně budou pokaždé určitě moc těšit.“ Dlouhá slovní přestřelka nakonec dopadla ve prospěch dcery a my si nedobrovolně osvojili šest nových přírůstků. Navrhovala jsem, aby si je vzali s sebou, ale utloukla mě argumenty – malý byt, spousta práce, málo času. Doufám, že příští rok nebude na Velikonoční pondělí projíždět naší ulicí cirkus. Pro velbloudy nemáme místo a na cvičené opice bych neměla nervy.

Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti... To se říká a mnoho rodičů potvrdí, že je to tak. V galerii se dozvíte, na co se můžete těšit, až děti jednou vylétnou z hnízda.