Nějak jsem to po svatbě a léta potom ani nevnímal. Měli jsme jiné starosti, s bydlením, prací, hodně jsme cestovali. Také jsme docela hodně vydělávali, oba jsme měli náročnou práci, a tak si Lenka nechávala vozit prádlo do prádelny, chodila k nám uklízečka, i když jsme měli byt jako krcálek. Neřešil jsem to, byl jsem z domova zvyklý, že tyhle věci obstarává žena, a pokud jsme na to měli peníze, proč služeb nevyužít.
Hrozný nepořádek
Když jsme se pak usadili, najednou jsem si toho začal všímat. Lenka změnila práci, potřebovala prý více času pro sebe. Než šla ven, strávila hodinu v koupelně, aby byla dokonalá, vybírala si třeba dvě hodiny to, co si vezme na sebe. Vlastně ani přesně nevím, kdy jsem si toho nepořádku začal všímat. Paní na uklízení jsme museli pustit, měli jsme poslední dobou velká vydání, ceny vyletěly nahoru a Lenka už pracovala jen pár hodin denně. Doma se nám začaly hromadit věci, nejprve špinavé nádobí, které ani nebyla schopná dát celý den do myčky. Pak hromady oblečení. Neprala a já každé ráno stěží našel čisté a vyžehlené prádlo. Jak mohla být venku tak dokonalá a doma tak opačná? Vrtalo mi to hlavou několik měsíců.
Nechtěl jsem tomu věřit
Navrch huj a vespod fuj, říká staré přísloví, když jsem se jednoho dne rozhlédl po našem bytě. Byl tam prostě bordel, jiné slovo ani nelze použít. Špinavé nádobí z předešlého dne, všude oblečení, hromady kosmetiky, ty různé lahvičky a krabičky byly snad všude, zakopával jsem o boty, které se válely všude možně. Přejel jsem po poličce rukou a dlaň jsem měl plnou prachu, podlaha byla nechutně špinavá. Celý měsíc jsem pak Lenku sledovat, podprsenku nesundala týden, dokonce v ní i spala. Ven chodila dokonale upravená a nalíčená, nikdy byste do ní neřekli, jaká je to špindíra. Já však nechtěl věřit tomu, že byla taková vždycky.
Jen brečela
„Lenko, musíme si promluvit,“ řekl jsem jí jednoho večera. „Co se to s tebou děje? Tenhle nepořádek kolem a to tvoje přehnané fintění. Celý den skoro nic neděláš, máš práci pár hodin a doma je bordel. Co se to s tebou stalo?" Nedokázala odpovědět, jen brečela. Byl jsem zoufalý. Pokus o rozumný rozhovor jsem vzdal a zkusil to zase za pár dní. Situace se nezměnila, spíš naopak. Lenka už nechodila vůbec ven, pracovala na home office a dokonce celý den prospala. Věděl jsem, že jí musím pomoci. Tohle už není normální.
Psychická troska
"Syndrom vyhoření," zněla diagnóza psychiatra, do jehož ordinace jsme se po všech vyšetřeních dostali. Lenka byla fyzicky naprosto zdravá, psychicky to byla troska. Její náročná práce a zároveň její neschopnost říci ne, ji dostala až na okraj propasti. "Nebojte se, to se všechno dá řešit, vaše žena potřebuje jen správnou terapii. Možná byste měli odjet nějak na dovolenou, to je dobrý začátek," uklidňovala mě lékařka. Neváhal jsem ani minutu, v práci jsem si vzal volno a odvezl Lenku k moři. Strávili jsme tam tři týdny. Terapeutka s námi byla v kontaktu, spojovala se s námi online, s Lenkou si hodně povídaly. Po třech týdnech se cítila lépe a neuběhly ani tři měsíce a Lenka změnila i práci. Bylo to prostředí mnohem klidnější, ve kterém se tolik nestresovala a měli pro její potíže pochopení. Domácí práce děláme společně a zatím nám to docela jde. Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale věřím, že ji společně zvládneme a Lenka bude fit.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
