Stal jsem se pouhým divákem té absurdní hry, která odehrávala v našem domě. Radime, proč zase jdeš pozdě domů?!" ozvalo se, jakmile jsem vkročil do dveří. Jarčin hlas byl jako nekonečná melodie obviňování. "Neměl bys být s rodinou? Kde máš výplatu, Všechno pěkně vysázej na stůl." Mohl jsem slyšet ten hořký tón v jejím hlasu, ale bylo mi to jedno. Něco ve mně se už o ni přestalo starat. Abych to vydržel, začal jsem chodit do hospody.

Jeden panák za druhým

"Ahoj, Radime, co si dáš?" pozdravil mě výčepní s pobaveným úsměvem.
"Panáka," kývl jsem. Věděl jsem, že mám jen na jedno pivo a panáka, víc peněz mi ta slepice nepřidělila. Chlapi se mi kvůli tomu smáli a zvali mě na panáky. Domů jsem se vracel pod obraz. "Alespoň na chvíli zapomeneš na všechny starosti. Včetně té semetriky doma," říkali a nalévali mi jednoho za druhým.

Tragická komedie

A tak to začalo. Každý večer, poté co Alena usnula, jsem vyrazil do té zatuchlé hospody, kde mi nikdo nic nekázal, kde mi nikdo nic nevyčítal. Stal se z toho rituál, můj útěk z nesnesitelného světa, který mi můj domov poskytoval. "Radime, už zase tady?" zeptal se mě jeden z místních chlapíků, když jsem dorazil na své obvyklé místo. "Jo, co si počneme, když nám vlastní domov neumožňuje chvilku klidu?" odpověděl jsem s něčím, co bylo z poloviny smíchem a z poloviny zoufalstvím. V téhle oáze beznaděje jsem se stal pravidelným hostem. Jarka si užívala své role semetriky, a mně nezbývalo než se utápět v alkoholu, abych se s tím dokázal vyrovnat. Večer co večer jsem skládal svůj život na klavír utrpení, výčitek a odcizení. Manželství, které kdysi bylo mým snem, se stalo noční můrou, a já nebyl schopen najít cestu ven. Jarka ovládala scénu a já jsem byl pouze smutným statistickým číslem na jejím kontě. Můj život stal tragickou komedií.

Najdu odvahu?

Jeden večer, když jsem se vracel domů opilý a rozmrzelejší než kdy dřív, jsem spatřil Jarku v kuchyni. Byla tady a přesto tak vzdálená. Moje manželka, která mi bere celou výplatu. "Došla ti trpělivost, Radime?" zeptala se mě s výrazem nezájmu, který mi zabořil do srdce.
"Ano, došla," odpověděl jsem, ale to bylo všechno. Neměl jsem a nemám sílu nic říct, něco udělat, něco změnit. Sedím tady s prázdnou lahví na stole a prázdným pohledem do nekonečna. Možná bych měl něco změnit, možná bych měl odejít. Ale najdu tu odvahu a sílu?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.