Od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil, jsem věděl, že k sobě patříme. Byla to žena, která mě neuvěřitelně vzrušovala, byla krásná, nedostupná a já věděl, že ji chci. Její chladný pohled mě uváděl v šílenství a to, že se mi to má později všechno vrátit i s úroky, mě v tu chvíli nezajímalo.
Naše manželství bylo jako bitva na život a na smrt, a já jsem byl tím, kdo se snažil udržet mír i přes nekonečné hádky, které byly na denním pořádku. A Karolína? Byla jako despota, který byl odhodlán vyhrát, a to za každou cenu. I kdyby to znamenalo zničit vše kolem, včetně mě.
Miloval jsem ji, i když mě zraňovala
I přes každou ránu, kterou mi zasadila svým chováním, každé slovo, kterým mě častovala za mou údajnou neschopnost, nesoběstačnost nebo jsem se jí takzvaně jen zrovna připletl do cesty, jsem zůstával. Možná jsem byl slepý, možná jsem byl hloupý, ale miloval jsem ji. A to i když mě každou chvíli zraňovala.
Byl zrovna jeden z těch nesnesitelně horkých letních večerů a já seděl na gauči v obýváku. Zoufale jsem toužil, aby už konečně zapršelo, když tu najednou přišla Karolína. Její tvář byla chladná a v očích se jí blýskalo. To mě zchladilo dostatečně.
"Co jsem udělal?" ptal jsem se nejistě, zatímco jsem přemýšlel, čím jsem ji zase mohl naštvat.
"Víš moc dobře, co jsi udělal," odpověděla chladně. Její hlas byl jako led.
Cítil jsem beznaděj a zoufalství
Zmateně jsem se na ni zadíval, přemýšlejíc, co jsem teda provedl. Ale nedokázal jsem si na nic vzpomenout. "Promiň, ale já... opravdu nevím, o co jde," pokoušel jsem se dovtípit toho, co ji tak naštvalo. "Nevím, za co se na mě zlobíš," řekl jsem už s pocitem začínající bezmoci.
"To je přesně ten problém, nevíš!" odpověděla mi s výčitkou v hlase. "Nikdy nevíš!" Karolína přede mnou stála s tváří jako kámen, plná nevyřčeného hněvu a frustrace. Chvíli na mě ještě upřeně zírala, pak se otočila na patě a beze slova odešla.
V tu chvíli jsem cítil, jak se ve mně mísí beznaděj a zoufalství. Chtěl jsem ji pochopit, ale zdálo se, že čím víc jsem se snažil, tím více jsem se jí vzdaloval. Bylo to celé jako bludný kruh, ve kterém jsme se s Karolínou společně točili, neschopni komunikace.
Byla to moje bláznivá a nekončící láska k ní, která mě držela nad vodou. A tak jsem s ní zůstal, protože i přese všechny ty hádky věřím, že je to žena mého života a že v nitru mě také miluje. A proto ji nikdy neopustím.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
