Klára se ke mně začala chovat jako bych byl její žák, spíš než manžel. Používá stejné tóny a slova, která používá ve třídě, když se někdo nepřizpůsobí pravidlům nebo udělá chybu. Vynadá mi, když zapomenu vynést odpadky nebo mi upadne drobek na koberec. Je to, jako kdybych byl na hodině "domácí výchovy" s Klárou jako svou učitelkou a ne doma s Klárou, manželkou.
Nejhorší na tom ale bylo, že Klára začala zavádět v domácnosti věci, které jsou nám známé právě z let ze školních lavic. Například mi začala dávat "černé puntíky" za každou chybu, jakýkoliv nepořádek nebo špatné jednání, které se jí nelíbilo. Když jsem něco udělal špatně, byl jsem “odměněn” černým puntíkem, stejně jako její žáci ve škole.
Práce jí trochu vlezla na mozek
Zpočátku jsem si myslel, že je to jen dočasné, že je to jen období stresu, kdy se musí po těžkém dni uvolnit. Ale časem jsem poznal, že to nebylo jen ze stresu. Bylo to o tom, že si zvykla na roli “vůdkyně”, na vedení a řízení. A já jsem se stal jejím studentem, na kterém mohla “trénovat” své dovednosti.
Byl to neustálý zdroj frustrace. Cítil jsem se jako bych byl zbaven své důstojnosti, svého dospělého postavení. Chtěl jsem, aby mezi námi byla rovnost, partnerství, nikoliv hierarchie učitel - žák. Ale nevěděl jsem, jak to změnit. Cítil jsem, že práce Kláře trochu vlezla na mozek a já jsem se ocitl ve vnitřní bitvě mezi přirozeným respektem k ní a touhou po rovnoprávném vztahu.
Jednoho večera, když jsme seděli společně u večeře, jsem se rozhodl s ní promluvit. "Kláro," začal jsem, "můžeme si promluvit o tom, jak se k sobě chováme doma? Cítím se trochu, jako bych byl ve tvojí třídě a ne v našem vlastním bytě."
Doufám, že černé puntíky zmizí
Pohlédla na mě s překvapením v očích. "Ale já jen... chci, aby bylo všechno v pořádku," odpověděla trochu zmateně.
Povzdechl jsem si. "Rozumím, ale cítím se tím trochu... degradovaný. Jsem tvůj manžel, ne tvůj žák."
Klára se zamyslela a po chvíli se usmála. "Myslím, že jsem si to asi neuvědomila. Omlouvám se, lásko. Nechci, abys se cítil špatně. Dám si na to pozor, slibuju."
Když tohle řekla, ulevilo se mi. Možná na ni skutečně byla práce učitelky moc náročná, ale byla ochotná mě vyslechnout a své chování ke mně se pokusit změnit. Byla to další velká výzva pro náš vztah. Ale věděl jsem, že společně dokážeme překonat cokoliv. Teď jen čekám a doufám, že se to skutečně stane a papír s černými puntíky z lednice zmizí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
