Když už jsme s přítelem uvažovali, že náš vztah odtajníme, věci se daly do pohybu samy. Místní drbna nás potkala a ostřížím znakem zaznamenala, že se nenápadně držíme za ruce. Nemohly jí uniknout ani naše zamilované pohledy.

Všimli jsme si jí, až když nás velmi hlasitě pozdravila. Její jedovatý úsměv a zlomyslný výraz v očích prozrazovaly, že si tuhle informaci nenechá pro sebe.

A taky nenechala. Hned za čerstva telefonovala mému manželovi. Nezahálela a vychutnala si i ženu mého přítele. Tady měla celkem úrodné pole pro setbu svých „informací“, protože se s ní kamarádí. Informace náležitě okořenila, naházela na mě kýbl pomluv, takže se můj přítel po příchodu z práce ocitl v zajetí výčitek, slz, vydírání, vyhrožování a útoků typu „jak sis mohl narazit takovou…“

U mě doma panoval zdánlivý klid. Muž seděl jako obvykle u počítače, ani se nezvedl a jen ke mně otočil hlavu. „Tak ty máš milence! No že mě to nenapadlo, když ses odstěhovala z ložnice do své pracovny. Chudinko. Máš ve svém věku zapotřebí tahle se ponižovat?“

Vůbec jsem nevěděla, jak mám zareagovat. Jen jsem pokrčila rameny a přitakala: „Ano, mám milence. Máme se rádi.“ „Nebuď směšná. Rádi! Je to jen poblouznění a můžeš si být jistá, že toho tvýho to přejde jako prvního. A kdo ti bude utírat slzičky? Já ne, s tím nepočítej.“

Na rozvod mám zapomenout

Snažila jsem se, aby můj hlas zněl rozhodně a energicky, jenže zachvění jsem se neubránila. „Chci se s tebou rozvést!“ pronesla jsem statečně. Manžel se jen sarkasticky usmál. „Tak rozvést by se chtěla, děvenka? Na to zapomeň!“

A začal mi vypočítávat, co všechno by pro mě rozvod znamenal. Ztrátu bytu, který je napsán na manžela. Ztrátu auta, které má muž zapsané jako firemní. Dělení chalupy, kterou mí rodiče v záchvatu altruismu přepsali ještě za života na nás oba. A tak dál a tak dál.

„Klidně si toho milence nech. Už mě to s tebou v posteli stejně nebavilo!“ Následovaly další slovní útoky, nechutné ponižování a mně se začalo dělat špatně. Copak můžu zůstat s takovým člověkem? Radši uteču, půjdu kamkoli nebo si s přítelem najdeme nějaký podnájem, ale tohle tedy ne.

Mám být služka?

Manželův hlas ke mně přicházel jakoby z dálky. „Nevěra už není důvod k rozvodu. Dělej si, co chceš, ale večeře bude v osm, košile vyžehlený, doma uklizeno. A udělej mi pořádek v ponožkách, nejdou do páru. Taky bych potřeboval odnést do čistírny ten vlněný oblek.“

Do očí se mi draly slzy. Na něco takového přece nemůžu přistoupit! Musím se sejít se svým milým, teď, hned. Volala jsem mu, ale nezvedal telefon. Posílala jsem SMS, neodpovídal. Až druhý den večer mi přišel dlouhý e-mail. Podrobně mi v něm vylíčil, jak jeho žena reagovala na odhalení našeho vztahu. Na závěr mi napsal: „Miláčku, musíme si dát na nějakou dobu pauzu. Doma mám hotové peklo. J. mě sleduje na každém kroku, dělá mi scény, citově vydírá. Mám tě moc rád, ale pochop. Zatím nevolej, nepiš, ozvu se ti sám.“

Rozplakala jsem. Manžel mi nakoukl přes rameno a zprávu si přečetl. „Vždyť jsem ti to říkal,“ pronesl vítězoslavně. „A teď přestaň řvát a mazej vyžehlit tu košili, ráno mám poradu.“ Cítím se ponížená jako nikdy a jsem naprosto bezradná.

Miriam

Co vše musíte udělat kvůli rozvodu, se dozvíte v galerii.